Noblesa, elegance a nevšední organizační talent. Tyto tři vlastnosti profesorky Ludi Klusákové mi vytanuly na mysli ve chvíli, kdy jsem nevěřícně četl krátkou zprávu o tom, že odešla jedna z českých historiček, neúnavná průkopnice komparativních dějin v České republice, a především dáma nesmírně laskavá ve vztahu ke kolegům i studentům. Protože jsem měl Luďu Klusákovou rád jako člověka, k němuž jsem měl řadu let blízko, vyhnu se výčtu jejích publikací a akademických úspěchů. V průběhu více než dvou desetiletí našeho profesního stýkání ovlivnila Luďa mou akademickou i životní dráhu hned několikrát. Zjistil jsem například, že osudy našich dvou rodin byly podivuhodně provázány po několik generací. Její dědeček, generál Ludvík Svoboda, kdysi zachránil mé předky, volyňské Čechy, od sovětských gulagů a dal jim šanci vybojovat si se zbraní v ruce návrat do (tehdy ještě relativně svobodné) vlasti. Dějiny mají smysl pro hořký humor, neboť tak zároveň předurčil mé smutné autorství nekrologu jeho vnučky.
V mých očích byla Luďa Klusáková především dámou, která nenásilně spojovala a propojovala kolegy, u nichž předpokládala výzkumnou či jinou spřízněnost. V tomto ohledu jí vděčím za mnohá hluboká přátelství, která bych jinak nenavázal a která mi chválabohu vydržela dodnes.
Byla to Luďa, kdo mi odhalil přitažlivost a v devadesátých letech ještě nesmírně inovativní potenciál srovnávacích dějin, jež pěstovala s profesorem Hrochem a několika dalšími kolegy a studenty ve skromném, leč pro českou historickou vědu podstatném Semináři komparativní historie na FF UK.
V období nesnadných počátků eléva historické vědy mě doslova akademicky adoptovala a nabídla mi výuku v rámci svého Semináře komparativních dějin. Dojížděl jsem jednou za dva týdny z Budapešti do Prahy, abych se opakovaně přesvědčoval o otřepané pravdě, že ty nejlepší věci v životě jsou opravdu zadarmo – veškerý můj honorář za výuku totiž padl na úhradu cestovních výloh. Skutečná přidaná hodnota však spočívala v inspirativní a intelektuálně stimulující atmosféře, která na jejím pracovišti přirozeně vládla. Protože Seminář komparativních dějin vždy lákal nadprůměrné studenty ochotné k odborné diskusi, dostalo se mi hned na počátku akademické kariéry privilegovaného pocitu, že práce vysokoškolského pedagoga má hluboký smysl.
Konečně to byla opět Luďa, kdo mě uvedl do mezinárodní komunity historiků zabývajících se prostředím měst a mezi odborníky sdružené v Evropské asociaci urbánních dějin. Koneckonců pražský světový kongres této asociace jsme v roce 2012 pořádali spolu a Luďa se mi v pohnutí při závěrečném ceremoniálu svěřila, že zažívá vrchol svého profesního života.
I když jsme se v posledních letech pohříchu nevídali příliš často, vzpomínek na Luďu Klusákovu mám mnoho. Jednu si však chci uchovat navždy. Jak sedí ve své pracovně na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a přesvědčuje mě, že komparativní dějiny jsou budoucností české historiografie a je na nás, mladších kolezích, abychom se o to zasloužili. Opravdu tomu tenkrát věřila a bytostně tomu věřím i já dnes. Možná je to uhlířská víra. Ovšem, milá Luďo, nezbývá mi nic jiného než se o to (byť méně úspěšně než ty) stále pokoušet. Tvůj kolega, jenž tě obdivoval, ale hlavně tvůj přítel, který tě měl rád.