Naše existence není absurdní, jsme-li masem pro jiné. Na úrovni masa, prachu a špíny je vše propojené a věčné. Člověk nemůže zabránit tomu, aby se jeho tělo stalo potravou. A četba knihy Škvíry existence od polské filozofky Jolanty Brach-Czainy má sílu ho předtím potěšit a uklidnit (přeložil Michael Alexa, Malvern, Praha 2019). Brach-Czaina ukazuje smysl v prožitku přítomné materiální skutečnosti – nikoli kdesi za ní, po jejím překročení či abstrahování. Analyzuje porodní bolesti jako garanci významu, polibky balancující na hraně povrchnosti a hloubky, uměřené zabíjení jako účast v obětním kruhu nezbytnosti křivdy a přijímání křivdy, jako vzájemnou odevzdanost. Mezní situace naplněné bolestí a vášní však nejsou jádrem jejích pronikavých úvah. Východiskem k neotřelým a silným artikulacím naděje jsou jí zejména obyčejné domácí činnosti, jimiž si člověk může rytmizovat třeba i čas karantény – stříhání nehtů nebo stlaní postele. Podnětem k rozvinutí poctivě odpracované feministické etiky je i vytírání a máchání hadrů: Stává se přece, že se někdo pozvrací. A chceme-li vážně přemýšlet o důstojnosti hadrů, pak tehdy. Přesvědčujeme se totiž, že to, co čistí, se samo může stát odporné a může vyžadovat očištění. Pak máme co do činění s procesy bez jasného konce. Všímáme si, že stav čistoty a špíny bychom neměli kategoricky klást proti sobě, protože sebou navzájem pronikají a mísí se, stejně jako černá a bílá v šedi hadrů…
- mš -