Do širšího povědomí literární obce se jako autorka „velkých románů“ dostala Alena Mornštajnová svojí druhotinou Slepá mapa (Host 2017) a poté zejména prózou Hana (Host 2018), následovanou knihou Tiché roky (Host 2019). Ve Slepé mapě sleduje život trojice žen – babičku Annu, matku Alžbětu a dceru Anežku. Pokus o rodinnou fresku v mnohém předpovídá postupy (střídání vypravěčských perspektiv) a schémata (odhalování rodinného tajemství), které bude Mornštajnová variovat i v dalších knihách. Její prózy opakují stále totéž – děj opisuje milostná vzplanutí a historii rodiny, dojem „vysoké literatury“ je dotvářen akcentem na „velké dějiny“. Historické události se ovšem hrdinů ne vždy hlouběji dotýkají, občas jsou pouhou efektní kulisou bez hlubšího významu, nebývají dějotvorné a mnohé situace zůstávají nedořešeny.
Jako příklad poslouží vyústění zápletky: Anežka udá svého prvního muže, který byl zastřelen při pokusu o útěk, poté se zaplete s StB a při výsleších poskytuje informace o svém budoucím druhém muži, který se po revoluci rozhodne, že nahlédne do archivu, aby zjistil, od koho měla o něm StB informace. Tento etický problém, který by jinému vydal na román, poslouží Mornštajnové jako zpestření, neboť je vyřešen dle principu deus ex machina: z nebes se snesou předci a Anežčino jméno ve spisech začerní. Autorka své hrdiny sice vystavuje složitým situacím, ale upozaďuje s nimi spojená morální dilemata.
Ukazuje to i její poslední kniha Tiché roky, která sklenuje takřka celé 20. století od let třicátých až do raných devadesátých. Hlavní postavou je představitel komunistické garnitury Svatopluk. Podobně jako ostatní šablonovitě vyvedené postavy (násilnický Němec, extravagantní učitelka klavíru atd.) potvrzuje nejen autorčinu neschopnost vytvořit plastické charaktery či aspoň zdání, že se postavy vyvíjejí, ale též její zjednodušený pohled na totalitní minulost. Svatopluk je nadšený straník (věřil v kolektivismus, sílu třídního boje a bratrskou lásku k Sovětskému svazu), jehož angažovanost inspiroval jeho otec, předválečný komunista: při zaměstnání vystudoval střední i vysokou školu a po otcově vzoru i z vlastního přesvědčení se stal vysokým stranickým kádrem. (…) pravdou bylo, že Svatopluk byl inteligentní, pracovitý a své práci rozuměl. Svatoplukův podíl na fungování mocenského aparátu padesátých let autorka netematizuje, nevíme, co jako vysoký stranický kádr vykonával. Takto se vytváří znatelný nesoulad – deklarovaná přináležitost ke stranickému establishmentu není v ději výrazněji artikulována; ve svých promluvách je sice agilní, ale nic z toho není podepřeno konkrétními situacemi. Během své politické kariéry ani v osobním životě se nesetká s vykonstruovanými procesy, kolektivizací či aspoň měnovou reformou, děj toto vše přejde bez povšimnutí. Svatoplukova stranická příslušnost nevyvolává etické otázky ani z pohledu jeho dcery (vypravěčka druhé linie). Jeho proklamovaná, ale blíže nespecifikovaná stranická angažovanost přitom supluje „velké dějiny“.
Historie je tak prostřednictvím postavy Svatopluka zobrazena jako bezpříznaková a s ohledem na zmíněné výpustky událostí je vyvedena jako nekonkretizované nekonfliktní „bezčasí“. Nečteme románovou kroniku z 20. století, ale spíše sled scén s akcentem na popisně vyvedenou každodennost. Lze vyvozovat, že takto určená postava byla vytvořena ve snaze dodat jí ostřejší (šokující) znak, ačkoli se s ním nepracuje a jako všechno ostatní nepodléhá proměně či vývoji: Svatoplukovo politické přesvědčení se výrazněji nezachvěje ani po roce 1968, ani po roce 1989. Jeho osobní historie slouží pouze k vyvolání emocí a poskytuje možnost s postavou soucítit a patřičně se dojímat, neboť i život komunistického „kádra“ mohl být plný osobních tragédií (emigrace první dcery, úmrtí manželky).
Alena Mornštajnová v rozhovorech o svých knihách zmiňuje, že podnikala časově náročné rešerše. Její badatelský výkon byl značně výběrový – uvádí například, že zjišťovala, jestli se na stranických schůzích v padesátých letech kouřilo. Pokud řešila podobné banality, nepřekvapí, že bude její obraz doby vyveden stereotypně: Přestože komunisté slibovali šťastné zítřky pro všechny (…), nešlo si nevšimnout, že okolní svět den za dnem ztrácí na pestrosti a barevnosti. Oblečení šťastných obyvatel se stávalo uniformnějším a fádnějším. (…) Zešedli nejen lidé, ale i ulice… Obdobně schematicky a zkratkovitě je znázorněno i politické uvolnění počátku let šedesátých. Autorka se hájí, že se nezajímala ani tak o dějiny, jako spíše o rodinné drama. Pak je ovšem otázkou, proč si za hlavního hrdinu zvolila komunistického „kádra“ politicky aktivního v padesátých letech, když v příběhu rezignovala na prokreslení jeho charakteru, motivací a celkového kontextu doby. Obraz totalitní minulosti, který předkládá, je totiž značně redukovaný a budí dojem iluzivní bezproblémovosti (všechny, kteří by si mysleli, že je tento rozpor tematizován v názvu knihy, musím zklamat: Tiché roky odkazují k prostému faktu, že Svatoplukova druhá dcera celý život mlčí).
Že jde v podstatě o jímavý kýč, je patrné nejen ze schematicky ztvárněných postav a zredukovaného dobového panoramatu, ale též z užitého jazyka. Mornštajnové styl je vyprázdněný a frázovitý (Svatopluka jeho upřímné přesvědčení, že ví, jak se má žít, a chápe, co je pro lidstvo nejlepší, předurčovalo stát se vůdcem. Jenomže s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka…), což se projevuje též v dialozích. Četná přirovnání jsou přehlídkou klišé: Ze ženy, která za denního světla vypadala jako hrdá bohyně a v hádkách se měnila ve zdivočelou vlčici, se v noci stávalo dítě hledající u něj jistotu a bezpečí. Neuměle Mornštajnová nakládá i s dobově příznakovými výrazy jako buržoazie, komunismus, revizionisté. Tyto stylové, dějové a jiné nedostatky stejně jako neschopnost modelovat plastické charaktery lze přičíst na adresu autorčiny zkušenosti s překlady červené knihovny, k níž svými díly též přispívá.
Že je problém potýkání populárního čtiva s tematikou „velkých dějin“ složitější, potvrdila i Mornštajnové Hana. Tři vypravěčské perspektivy zde skládají dohromady příběh jedné židovské rodiny v první polovině 20. století, přičemž zajímavý je zejména akcent na pozitivní vyústění příběhu. V tomto ohledu je Hana pouze dalším příspěvkem k hojně komentovanému jevu komercionalizace holokaustu (více k tomu např. Tim Cole, Selling the Holocaust: From Auschwitz to Schindler. How History is Bought, Packaged, and Sold, 2000). Podobné knihy netematizují lidské utrpení, naopak jistým způsobem (jak upozorňovali např. Primo Levi a Elie Wiesel) znehodnocují díla sepsaná pamětníky, neboť hrůzu a smrt nahrazují sentimentem.
Holokaust není nic srdcebolného, u čeho bychom si mohli příjemně a opakovaně poplakat, příběhy přeživších nepřipomínají happy end a bagatelizace není synonymem popularizace. Oblíbený argument, že takto téma vstupuje do širšího povědomí, obstát nemůže už jen z toho důvodu, že uměleckou nedostatečnost v těchto dílech nahrazuje vyhrocená emocionalita, kterou doprovází rezignace na fakticitu. Bohužel, jak ukazuje úspěch Aleny Mornštajnové u čtenářů, můžeme zřejmě očekávat podobnou komercionalizaci a převádění do umělecky vyprázdněných podob i v případě beletrizovaného pohledu na minulost komunistickou (příkladem obdobného „beletristy-popularizátora“ může být Jiří Padevět). Jenže kýč neposkytuje možnost umělecky reflektovat dosah lidských rozhodnutí, paradox nebo morální dilema, který k postavám Svatoplukova typu patří. Historické kulisy, v nichž se odehrávají milostné pletky a rodinné šarvátky, nedělají z knih Aleny Mornštajnové „velké romány“. Jejich volba se spíše jeví jako kalkul, a tak se nezbývá než divit, co stojí za nadšeným recenzním ohlasem.