V letech druhé světové války pracovalo pro německé válečné hospodářství více než dvacet milionů zahraničních dělníků, ponejvíce ze střední a východní Evropy. Systém nucené práce se postupně rozvinul v samostatné ekonomické odvětví. Odeslání na práci v protektorátu, v Říši nebo v různých okupovaných zemích postihlo také přibližně šest set tisíc Čechů, hlavně mladých. Pokud bychom hledali nějaký převažující generační zážitek z druhé světové války, pro mladé Čechy by to bylo právě totální nasazení.
„Prvním cílem naší cesty Německem bylo nádraží Schlachtensee (stanice v okrajové čtvrti Berlína Zehlendorf). Z vlaku jsme byli doslova vyhnáni za neustálých výkřiků schnell, schnell a raus, raus. Řazení trvalo velmi dlouho a pak následovala stejně dlouhá únavná cesta pěšky do lágru.
Dostali jsme oválnou plechovou známku s vyraženým osobním číslem a zkratkou ORG TODT. Tak jsem byl zaevidován a stal jsem se číslem 355 055. Známku jsme museli nosit na šňůrce na krku, říkali jsme jí „psí známka“. Osobní čísla jsme používali i na poštovní spojení s domovem – polní poštu, Feld Post. Následujícího rána budíček o půl šesté spojený s řevem aufstehen, aufstehen. Bylo těžké si zvyknout na stálé komandování, křik a na německé heilování. Při pochodu nás nutili do zpěvu, což, pokud se pamatuji, se ani jednou nepovedlo.“
Jan Šefl, Za války v Norsku. Vyprávění z totálního nasazení, Rožmitál pod Třemšínem 2009 (vlastním nákladem), s. 3