Faust je podobně jako Don Juan spojen s představou hrdiny, jehož zničila touha po poznání či po moci. Lze usilovat o vědění, ale Faustově osudu se vyhnout? Český překlad jednoho z německých podání jeho příběhu z roku 1611 od Martina Carchesia naznačuje, že ano – zohledňuje-li zvědavost smysl lidského života. V předmluvě k novému vydání (Historia o životu doktora Jana Fausta, ed. Jaroslav Kolár, Academia, Praha 2019) na to upozorňuje i Matouš Jaluška: S všudypřítomným ďáblem může mluvit každý. Důležité je, co udělá potom. Příkladem těch, kdo tváří v tvář ďáblu obstáli, je v příběhu stařec, který se Fausta pokusil odvrátit od zatracení: Ďábel k němu na odpočinutí jsoucímu do komory jeho přišel a před komorou i v komoře takové bouření a třeskání, též chechtání a přetváření za dlouhou chvíli provozoval, že dobrýmu starci to s podivením bylo, však jemu uškoditi nemohl, nýbrž týž starec, nebojíc se toho nic, témuž ďáblu se ještě zasmál a touto řečí k němu promluvil: „Aj, co to prej velmi pěkná sedlská písnička od příšery a anděla zlého, kterýž nemohše ani za dva dni v ráji zůstati a na svém bytu přestati, teprva po jiných lidech se potloukati a voziti usiluje.“ Takovou řečí když ďábel od starce odehnán, potom od doktora Fausta tázán byl, jak s starcem jest zacházel. I dal mu za odpověď, že k němu přístupu míti ani mu co uškoditi nemohl a nemůže, poněvadž zbrojí, totižto modlitbou svatou silně odín jest, a že se mu k tomu ještě posmíval, čehož duchové zlí a ďáblové trpěti nemohou, zvláště když se jim pád jejich připomíná a vyčítá.
- mš -