Na konci ledna schválil pražský magistrát obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sto let stará kauza tím vstoupila do další fáze a zdá se, že problematický pomník opravdu stát bude. Podle jeho zastánců se tím na náměstí vrátí postrádaná vertikála, což má přispět k porozumění a smíření českého národa. Nakolik je toto přesvědčení oprávněné?
Malé dějiny jednoho sloupu
Památková obnova zničené barokní památky nevypadá jako něco, co by mohlo budit vášně. V případě pražského sloupu se však dávný spor o interpretaci dějin promítá do diskusí, o co má usilovat současnost. Sloup vytvořený podle podobných monumentů katolické zbožnosti v Rakousku i Bavorsku vyrostl na náměstí v roce 1650 z rozkazu císaře Ferdinanda III. Jeho vybudování oslavovalo obranu Prahy před Švédy o dva roky dříve a symbolicky stvrzovalo výsledky třicetileté války. Mimo jiné i rekatolizaci kdysi nábožensky pluralitních Čech a Moravy a definitivní konec nadějí nekatolických exulantů na návrat. Je nutno uznat, že tuto symboliku tehdejší Pražané patrně nechápali nijak bolestivě či hořce. Město se během válečných let značně proměnilo – počet obyvatel se snížil a z kdysi kosmopolitní metropole se Praha stala regionálním centrem, které obývali už jen katolíci a příslušníci tradiční židovské menšiny. V roce 1648 proto Pražané pohlíželi na švédská vojska spíše jako na drancující lupiče než jako na zachránce.
Sloup nebyl jedinou památkou, která demonstrovala vítězství a náboženské aspirace nového režimu – mnoho barokních monumentů v Čechách a na Moravě se ideologicky vymezovalo proti předcházejícímu období náboženské plurality, které vládnoucí režim spojoval s dobou temna a úpadku. Promyšlenou ikonografii sloupu Panny Marie Vítězné vyjadřující triumf katolické víry dotvářely postavy andělů bojující na podstavci se silami zla; ďáblové byli personifikací války, nemocí, ale i hereze – věroučné odchylky od katolictví.
Na prahu moderní doby se mariánský sloup mohl podobně jako jiné barokní památky stát snadno objektem, u nějž budou oceňovány spíše estetické kvality (koneckonců šlo o rané dílo významného sochaře Jana Jiřího Bendla) než obtížně srozumitelná a dobou vzniku podmíněná myšlenková náplň. Že se tak nestalo, rozhodl emancipační proces českého národa. V nové interpretaci dějin spojené s politickými aspiracemi mladočeské strany připadla Bílé hoře role národní porážky a sloup začal být vnímán jako symbol tmářství a poroby. Nemohl na tom nic změnit ani fakt, že Panně Marii vyrostla přímo na náměstí konkurence v podobě pomníku Jana Husa, dostavěného v roce 1915. Během světové války se navíc řady oficiálního katolicismu pevně semkly na obranu habsburské monarchie, takže se po vzniku samostatné republiky na symboly katolické minulosti nahlíželo vesměs s hořkostí a nenávistí. Umírněně smýšlející členové Národní rady se sice zdráhali sloup odstranit a argumentovali i ochranou památek, radikálnější socialisté všech možných směrů však takovými sentimenty netrpěli. Po akci vedené žižkovským buřičem Frantou Sauerem šel sloup k zemi. Třebaže to nepochybně přispělo k mobilizaci, sjednocení a nové národní sebeidentifikaci katolických stran, sloup už obnoven nebyl. I velká část katolíků si uvědomovala silný odpor, který tato myšlenka vyvolávala mezi socialisty i liberály všech možných směrů. Skrovné a otlučené zbytky soch našly útočiště v lapidáriu Národního muzea.
Kopie, nebo napodobenina?
Po sto letech hledíme na někdejší monumenty habsburské monarchie jinak. Pomníky uložené po 28. říjnu 1918 do muzeí se leckdy vrací do veřejného prostoru (tak jako socha císaře Františka I. na Smetanově nábřeží) nebo se o jejich návratu diskutuje, aniž by to vyvolávalo větší pohoršení (pomník maršála Radeckého). Mariánský sloup však z těchto příkladů vybočuje. V jeho případě totiž restituce původního sousoší ani umístění kopie provedené podle originálu nejsou možné. Dochované pozůstatky dovolují vytvořit jen jakousi napodobeninu, což je v tak památkově cenném prostoru jako Staroměstské náměstí problém. Ústřední socha se zachovala zhruba ze dvou třetin a ve vytvoření „kopie“ nutně sehrála důležitou roli značná dávka fantazie, což prozrazují i odchylky patrné při srovnání s detaily fotografií sochy před jejím zničením (např. v partii pláště pod sepjatýma rukama). Panna Marie vytvořená sochařem Petrem Váňou má navzdory upřímným snahám i modlitbám autora diskutabilní estetické kvality. Nekompromisnost barokního originálu nahradila unylost, spíše typická pro Váňovu volnou tvorbu zařaditelnou do kategorie náboženského kýče (např. zde nebo zde). Napodobit systém výstavby barokní figury není bez originálu snadné ani pro zkušeného restaurátora, natož při fatální absenci odborného vedení.
Ústřední socha navíc není jediným problémem celé „rekonstrukce“, jak napodobeninu sloupu eufemisticky nazývají její příznivci. Výraznou překážkou je i čtveřice andělů bojujících s ďábly, kdysi umístěná kolem základny monumentu. Lépe se z nich totiž zachoval jen jediný. Další dva zůstali v žalostných torzech, po jednom zbyla kromě malého fragmentu jen nekvalitní, výrazně poškozená náhrada z 19. století, osazená tehdy místo původní skulptury zničené při pruském obléhání Prahy v roce 1757. I zde proto usilovali zastánci obnovy vytvořit napodobující novotvary s použitím dochovaných fragmentů a fotografií. Vzhledem k problematickému ideovému obsahu těchto soch (jak bylo zmíněno výše, potíraní ďáblové byli mj. ztotožňováni s heretiky) chtěli jejich obsah svérázně inovovat. Zničeného anděla měla nahradit nová moderní plastika nebo kompozice, která by se vstřícně obracela směrem k popravišti představitelů stavovského povstání coby usmiřující ekumenické gesto. Tento návrh sochaře Jana Bradny, jednoho z otců myšlenky znovupostavení sloupu, byl však památkáři raději zamítnut. Problematika soch andělů, kteří tvořili nedílnou součást sloupu, tak zůstala pominuta – vzhledem k obsahové náplni asi celý podnik jen komplikovala.
Jenže i nepřítomnost andělů ideu „rekonstrukce“ sloupu zásadně devalvuje – proč má být na náměstí vráceno namísto kompletního celku jen torzo, jehož hlavní estetickou hodnotou bude nepříliš povedená variace vrcholové sochy? Jestliže zastánci sloupu tvrdí, že sloup má dotvořit rozbitou kompozici Staroměstského náměstí (již mimochodem mnohem více narušilo třeba zničení severního křídla Staroměstské radnice na konci války), nebylo by logické zkompletovat alespoň kompozici barokního monumentu, který se čtyřmi anděly nedílně počítal?
Nejen tyto aspekty ukazují, že vlastně o památkovou obnovu vůbec nejde. Otázky vyvolává třeba i použitý materiál – místo aby sledoval původní řešení, což bývá při obnově památek obvyklé, bylo rozhodnuto inovovat složení kamenů. Jak uvádí brožurka sepsaná Petrem Váňou, pro zdůraznění velikosti myšlenky sloupu by měl jeho základ tvořit kámen náš – český, střed kámen evropský a nad tím sloup z kamene světového. Socha stojící na vrcholu by byla znovu z kamene, kde je sloup doma. Poněkud esotericky působící symboliku kamene se podařilo naplnit a Váňova socha tak má usednout na sloup z indického pískovce a střední díl z pískovce italského.
„Normální lidé“ proti „komunistům“
Na náměstí se tak vrátí novotvar či volná rekonstrukce, svérázně kombinující historické resentimenty i nové myšlenky. Jestliže původní socha vznikla na oslavu vítězství katolické strany nad spojenci českých protestantů a v 19. století se z předmětu barokní zbožnosti proměnila v symbol útlaku a netolerance, má nový památník přispět ke smíření a novému počátku.
Chování zastánců sloupu však tuto ideu staví na hlavu. Navenek se sice ohánějí tolerancí, ale když se střetnou s kritikou, je ochota odpouštět a poslouchat protiargumenty tatam. Opakované výhrady ze strany nekatolických církví jsou shazovány ze stolu s tím, že tomu dotyční nerozumí, a když se je nekatolíci pokusí vysvětlit, jsou hned obviněni z dehonestace Panny Marie (viz např. zde a zde). Pokrytecké je i ekumenické umístění kalicha do niky po soše Jiřího z Poděbrad. Kalich na průčelí kdysi utrakvistického, dnes katolického Týnského chrámu už vizuálně nevládne nad králem, ale sám je paradoxně podřazen symbolice vítězného katolictví.
Odpůrcům podporovatelé sloupu sice nabízejí své modlitby, zároveň je ovšem obviňují nejen z nepochopení, ale i z morální či intelektuální nedostatečnosti. Často v nich vidí jen komunisty, socialisty či příznivce dalších materialistických ideologií, které vidí smysl a cíl života v plném břiše. Znovupostavení sloupu je ahistoricky spojováno s dalším kolem boje proti komunismu. Kdo se proti sloupu vysloví, jako třeba nedávno ve společném dopisu přední historici umění, je promptně označen za zpozdilého marxistu.
Není divu. Řady zastánců burcují stoupenci konzervativní pravice, mnohdy ostentativně deklarující svou konverzi ke katolické víře. Během demonstrací za sloup se na Staroměstském náměstí ukázal třeba místopředseda ODS Alexandr Vondra, podle nějž se Panny Marie báli komunisté, dnes se jí bojí i Piráti. Vondra soudí, že by se měl barokní klenot vrátit na své místo. Jako akt smíření. Politik si od toho slibuje, že česká společnost ukončí kulturní válku a otevře se národnímu smíru. (zde) Expremiér Mirek Topolánek zase do jednoho pytle zahrnul anarchistu Sauera, Klementa Gottwalda, Vojtěch Filipa i komunisty zelené-pirátské. Podle Topolánka totiž normální lidé vidí v postavení sloupu akt smíření a úcty k vlastní historii. (zde) Jaksi opomněl zmínit, že mezi odpůrce obnovy sloupu kdysi patřili i František Drtina či Tomáš Garrigue Masaryk, jež lze za komunisty považovat stěží.
Zastánci sloupu s oblibou kádrují své odpůrce poukazem na fakt, že mezi ně patří třeba i kontroverzní politička KSČM Marta Semelová. Při pohledu na plejády bojovníků za náboženské smíření se ovšem maně vybaví Ježíšův výrok stran falešných proroků: Podle jejich ovoce je poznáte… Dnešní návrat sloupu není projektem náboženské tolerance, nýbrž zapšklého, nábožensky orientovaného fundamentalismu, který by se rád podobně jako v Polsku či Maďarsku výrazněji prosadil i u nás. Mezi příznivci sloupu se značně angažuje Libor Serafim Halík, známý svými výstupy proti umělým potratům a imigrantům. Homofob, od nějž se už dávno distancovala pravoslavná církev, k níž se původně hlásil, pilně vysluhuje na někdejším místě sloupu mše, jichž se účastní členové Společnosti za obnovu sloupu. Na jejich podporu se šikují i další známí demagogové od Michala Semína až po Jiřího Ovčáčka. Názory, že bez obnovení pomníku nebude možné úspěšně čelit islamizaci, či že petice proti obnově Mariánského sloupu porušuje ustanovení Listiny základních práv a svobod, jak o tom píše další z příznivců Josef Pejřimovský, nejsou extrémem hnutí, ale jeho podstatou. Tažení proti genderyním, pasti umělého oplození nebo proti nespravedlivému zákonu o umělých potratech tvoří nedílnou součást věci a dostává se jim mnohdy podpory i na oficiálních stránkách příznivců sloupu.
Manipulace s historií
S historií, jíž se rádi zaštiťují, manipulují příznivci sloupu dle potřeby. Nepohodlné skutečnosti zastírají, a naopak přinášejí řadu legend – leckdy bohužel dále opakovaných i v seriózních diskusích. Patří sem třeba fáma, že zfanatizovaný dav, který strhl v roce 1918 sloup, chtěl zlikvidovat i sochy na Karlově mostě. Nejsou pro to žádné důkazy a před podobným nařčením se Franta Sauer bránil už ve dvacátých letech. Jinou oblíbenou legendou je Sauerova pozdní konverze a předsmrtné pokání. Ze stejných zdrojů se však též dozvídáme, že Sauer se prý nechal k destrukci sloupu přemluvit jen proto, že mu kdosi nakukal, že hvězdy kolem hlavy Panny Marie jsou ze zlata a mohl by je výhodně prodat, anebo že justiční vražda Milady Horákové byla Boží odplatou za údajnou roli političky při stržení sloupu.
Podobné báchorky zastírají skutečné důvody ikonoklastického aktu a činí z jeho vykonavatelů jen poblázněnou lůzu. František Sauer však žádný primitiv nebyl. Jeho názory lze dobře poznat z jeho textů, třeba z brožury Naše luza, jesuité a diplomaté (ke stažení zde), jejíž název paroduje kampaň, kterou proti ničitelům sloupu vedl tehdejší katolický tisk. Sauerovu obhajobu toho, proč se uchýlil ke stěží omluvitelnému vandalství, stojí za to číst i dnes:
Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst, a když zoufalství dostupovalo vrchole, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita z redakce Čecha, aby proti tomu strašlivému vraždění zaprotestoval… Naopak! Viděli jsme tyto podařené „učedníky“ Kristovy, jak na vojně velmi rádi a ochotně konali takové služby bývalé naší monarchii, k nimž by se nepropůjčil jeden jen trochu citlivý člověk. Polní kuráti každou tzv. „maršku“, jdoucí na jistou smrt nebo strašnému zmrzačení vstříc, „povzbuzovali“ k boji.
Sauer a jeho souputníci viděli ve sloupu hanby (a nikoli v dalších barokních památkách, jak žižkovský bouřlivák jasně deklaroval) politický symbol neblahého propojení oficiální církve a monarchie. Výsledkem tohoto spojenectví nebyla v jejich očích jen náboženská intolerance 17. století, ale i propagandistická mašinerie, která vehnala Čechy na bojiště světové války a v tomto mlýnku na maso se je snažila udržet za každou cenu. Sauerův odsudek propojení víry a nacionalistického vlastenčení ve službách politické moci je však aktuální i dnes, třeba když pražský arcibiskup vyhání uprchlíky před občanskou válkou zpátky na bojiště.
Cesta ven?
Pražský mariánský sloup působí jako rébus, který nemá jiné řešení než porážku jedné či druhé strany. Otázka však není jen, zda sloup postavíme, nebo ne. Jde i o to, jakým způsobem se to stane a zda Praha získá darem další nepovedenou sochu jako v případě smíchovského pomníku Tarase Ševčenka (zde) nebo kýčovitého okřídleného lva na Klárově (zde a zde). Památkářská blamáž přitom není jedinou možností. Na základě otevřené veřejné soutěže vyhlášené za pevných, předem daných podmínek by mohl vzniknout pomník nový, promlouvající skutečně smířlivě a ekumenicky řečí 21. století. Takový, který by obsáhl nejen sentiment ztracené barokní památky a pietní hodnoty katolického monumentu, ale i připomenutí aktu jeho zničení. Stejně jako nebylo postavení sloupu tragédií českých dějin, nebyla jím ani jeho destrukce. Obojí otevírá jiné příběhy vztahující se ke dvojakosti české historie, jejímž smyslem měla být jednou nesmiřitelná pokrokovost reformace a podruhé domácká malebnost lidového baroka.
Zastánci „smíření“ však chtějí ostatním vnutit svůj výklad a ostatní hlasy umlčet, zesměšnit či jinak popřít jejich legitimitu. Doufejme proto, že vedle identitářských myšlenek usilujících o propojení politiky a náboženství pod praporem kýčovitě chápaného nacionalismu přežije i jiná tradice. Buřičská, usilující o přímočarou nápravu věcí zdola a sarkasticky se vysmívající pokrytectví „velkých“ a „vznešených“ ideálů. Tradice sauerovská, možná nezkrotná, ale obrácená proti slepému vzývání hodnot autoritářské totality.