Sotva se na konci 18. století nad polsko-litevskou Rzeczpospolitou definitivně zatáhla mračna a konkurenční velmoci začaly koordinovat svou zahraniční politiku směrem ke společnému „dělení polského koláče“, začalo se těžiště domácích debat přesouvat k otázce hledání hlavních viníků stávající katastrofy, a tím i do roviny sporu o samotný smysl polské existence. Problém odpovědnosti za konec Polska se totiž zdaleka netýkal jen toho, jsou-li takzvané záborové velmoci nečestnými imperiálními zloduchy, či spíše pragmaticky uvažujícími aktéry. V dobovém ovzduší rezonovala i otázka, zda východní velmoci v tomto případě šíří moderní evropské hodnoty do barbarské a zpátečnické anarchie, anebo naopak likvidují jedinečné hájemství dosud nezkažené svobody. Je proto logické, že otázka „čím skutečně byla polská šlechtická republika?“ přitahovala už od raného novověku pozornost nejen domácích elit, ale i řady zahraničních myslitelů, kteří polskou odlišnost využívali jako zrcadlo dobového evropského vývoje.
...