Michail A. Osorgin musel po bolševické revoluci opustit Rusko na takzvaném parníku filozofů. Nebylo to poprvé, kdy ze své rodné země odešel – již po revoluci v roce 1905 strávil v exilu dlouhá léta. Po roce 1922 se však už do Ruska nevrátil, zemřel o dvacet let později v neokupované části Francie. Do té doby se angažoval v ruské emigrantské komunitě. Na konci dvacátých let napsal román Sivcev Vražok, který byl obratem přeložen do češtiny; nový překlad románu pod názvem Příběh jedné moskevské ulice (přeložila Kateřina Šimová, Prostor, Praha 2018) vyšel v edici Pozdní sběr. Čtenář se dostává nejen na proslulou literární adresu (Gercen, Tolstoj, Cvetajeva, Šolochov, Pasternak), ale především do podhoubí ruské inteligence za první světové války a následně říjnové revoluce: Vršil kolem sebe hekatomby popsaného papíru. Po drátech proudila pravda i lež, rozpalovaly se a vytvářely skutečnost, motiv, příčinu a účel. Lidský mozek soupeřil se sluncem ve snaze podřídit vše živé mrtvé vůli. Ohrazoval kousky země plotem, města hradbami, státy hranicemi, rasy barvou pleti, národnost tradicemi, dějiny současností a každodenní život politikou. (...) Slunce se mu vysmívalo a on se vysmíval slunci. (...) Slunce tvořilo dějiny, člověk k nim jen psal komentář, ale sám se považoval za jejich tvůrce. Ústředním bodem románu je rodina stárnoucího profesora ornitologie a také zápas o podstatu existence: Ten večer opravdu Táňa nemohla dlouho usnout. Nemyslela sice na body v prostoru, ale na to, jak je možné žít, když vůbec nic není tak úplně pravda.
- ivc -