Od prvních desetiletí 19. století narůstal počet původních českých literárních děl a překladů z cizích jazyků. Josef Jungmann usilovně pracoval na svém slovníku, který v roce 1835 předložil veřejnosti. Postupně se prosadil ideál českého vlastence, který česky čte a mluví, zajímá se o české divadlo, besedy a veřejné deklamovánky a aktivně se na nich podílí. Ryze beletristickým časopisům se zatím příliš nedařilo, nicméně tento model šířily beletristicko-odborný Časopis českého musea a Časopis pro katolické duchovenstvo. Spisovatel (či dopisovatel) přitom neměl v literární činnosti nacházet prostor k vlastnímu uplatnění, či dokonce výdělku, ale svůj talent, píli a čas dávat do služeb národa, a tím přispět k rozvoji české literatury. Jeho povinností bylo oslovit i čtenářky, vzbudit u nich zájem o českou literaturu, ideálně je pak přimět k literární činnosti.
Někteří z „buditelů“ toužili po existenci české spisovatelky natolik, že se uchýlili k mystifikacím. Ženská jména, jejichž nositelky buď neexistovaly, anebo se literatuře nevěnovaly, se objevují už na přelomu 18. a 19. století; ta z prvních desetiletí 19. století vzbudila jistý ohlas. Básnířka Žofie Jandová, jež se zrodila v literární dílně F. L. Čelakovského, na sebe „upozornila“ v roce 1821, kdy pod jejím jménem vyšla báseň v Dobroslavu, další dvě poemy o dva roky později v Čechoslavu. Když se v roce 1824 o podvodu dozvěděl Josef Jungmann a s ním i celá obrozenecká veřejnost, básnířka Žofie Jandová z české literární scény zmizela. Nikoli ze scény evropské – její básně zařadil do své Cheskian Anthology Being a History of the Political Literature of Bohemia, vydané po určitých průtazích roku 1832, anglický politik, literát a filantrop John Browning. Mystifikací se dopustila i Magdalena Dobromila Rettigová, či spíše její okolí: báseň „Jablíčka“, uveřejněnou roku 1820 v Dobroslavu, která jí přinesla první slávu, napsal ve skutečnosti její manžel Jan Alois Sudiprav Rettig.
Období třicátých a čtyřicátých let 19. století bylo dobou výrazné aktivizace národního hnutí, které dokázalo najít strategie reálně oslovující širší veřejnost. Byly pořádány české bály, besedy, veřejné deklamovánky, zintenzivnila se také divadelní činnost. Do tanečních pořádků českých bálů, z nichž první se konal v roce 1841 ve Svatováclavských lázních, byly vkládány sbírky veršů. V almanachu Pomněnky se při příležitosti třetího plesu v roce 1842 objevily básnické výtvory českých žen a dívek.
A o něco později byla odhalena další ženská literární mystifikace. Šlo o básně Marie Čacké, ve skutečnosti vzdělané Františky Svobodové, provdané Pichlové. Čacká nebyla pouhou českou básnířkou, byla selkou, která básní uprostřed cizotou nedotčeného českého venkova. Měla úspěch, třebaže představa selské veršotepky byla absurdní nejen s ohledem na vzdělanostní úroveň venkovského obyvatelstva a dívek zvlášť, ale i prostě proto, že selská rodina by básnící ženu považovala za podivný a nebezpečný úkaz. Když mystifikace přestala Pichlovou bavit, aférka byla na světě: Jak se Vám líbila ta mystifikace s Čackou? píše Božena Němcová Antonii Čelakovské z Domažlic 25. listopadu 1845. Mně je líto toho pěkného obrazu, který jsem si o té poetické selce utvořila, že ho musím nyní změnit. Kdybych neměla srdce jako z vosku, neodpustila bych to Bohunce nikdy. Ráda bych ale věděla, proč Pichlovští manželé obecenstvo za nos vodili a žerty s ním prováděli jako s dítětem. Zatímco Němcová, vedena přesvědčením o významu lidové tvorby pro obrození národa a jeho umělé literatury, litovala především pěkného obrazu, pro Rajskou byla tato mystifikace lží a mravním selháním autorky, o to horší, že Františka byla její dlouholetou přítelkyní.
PRVNÍ „SKUTEČNÉ“ AUTORKY
Za první české spisovatelky bývají zpravidla považovány spisující alžbětinka Josefa Pedálová, řeholním jménem Marie Antonie, uměleckým pseudonymem Dobrovlastka (první dílo vydala roku 1820), a Magdalena Dobromila Rettigová, která, jak bylo řečeno, vstoupila na literární scénu ve stejném roce, původně jen drobnými mystifikacemi; teprve po dokonalém zvládnutí češtiny se literárně osamostatnila. Obě ženy měly vzdělané přátele, s nimiž probíraly problémy svého psaní, přesto byl jejich osobní podíl na vlastní tvorbě převažující.
Prostor dalším poskytla dvě nově vzniklá (1834) beletristická periodika, Květy a Česká včela, která se stala platformou české literární tvorby. To dalo sporadickým literátům a literátkám možnost uveřejňovat svá drobná dílka. Mezi přispívajícími do Květů a Včely se v této době objevilo více než dvacet dívek a žen, přičemž k nejvýraznějšímu nárůstu jejich počtu došlo v letech 1843–1846. Psaly především drobné veršíky, v nichž oslavovaly češtinu, českou kulturu a obrozenecké snahy.
Ženská literární tvorba byla z pozice muže- obrozence žádoucí, vždyť dokládala rozvoj české literatury. Z pozice muže-manžela byla tolerovaná jen tehdy, nebránila-li hladkému chodu domácnosti. Řečí vázanou to pregnantně vysvětlil básník a univerzitní profesor Jan Pravoslav Koubek, který ve svém příležitostném veršování na několika místech znectil jak (zatím potenciální) neodvislost ženského pohlaví, tak ženskou literární tvorbu. Dobrá manželka v jeho podání je pilná jako včelka v medonosných kvítkách, je samá láska, samá ochota, z čela manžela snímá starostmi mnohými vzešlé vrásky. A závěr díla, příznačně nazvaného Básníkova cesta do pekel, zní: Kdožby, vida tuto manželku, / zamiloval sobě Staëlku, / co spisuje verše, novelly, / a domácí vábí přátely? / Řádný muž chce řádnou manželku, / ale žádnou spisovatelku. Skutečně navíc se orientovala v soudobém českém literárním světě. Takže pochopitelně sledovala i umělecké pokusy svých současnic. A neváhala tu a tam vyslovit (či spíše napsat v některém ze svých výmluvných dopisů) vlastní názor, ne vždy lichotivý.
NĚMCOVÁ A SPISUJÍCÍ VRSTEVNICE
Němcová si vážila francouzské spisovatelky George Sandové, již v korespondenci občas označuje jako Auroru Sandovou. Obdiv sdílela s tehdy mladičkou Sofií Rottovou, pozdější spisovatelkou Žofií Podlipskou, která ji o existenci této extravagantní Francouzky a jejích dílech informovala v dopise z 12. září 1852: Dostala jsem tyto dni do ruky Briefe eines Reisenden od George Sanda, tu jsem se na tebe navzpomínala a nemohu opominouti, bych ti o tom nepsala. Učinily na mne dojem nemalý (…) Její ctnost probouzí ve mně živou touhu po dobrém… Němcová opáčila, že i pro ni je Francouzka „ideálem,“ a dodala: Lituju velice, že nemohu číst spisy její v originálu, ona nejvíce by mi chuti dodávala učit se francouzské řeči. Jméno Sandové se pak objevuje i v dalších dopisech B. Němcové, nejen těch, jejichž adresátkou byla Podlipská. Němcovou dokonce někteří její přátelé žádali o obstarání některých Sandové prací; Němcové syn Karel nabízí matce, že pro ni může v Zaháni obstarat portrét Sandky.
Z českých spisovatelek si Němcová vážila o dvě generace starší Magdaleny Dobromily Rettigové – uznávala ji sice především coby teoretičku domácího managementu, přesto litovala, že se její ostatní literární tvorba z povědomí české veřejnosti vytrácí: … vždyť přece by si také chvalný obrázek zasloužila… Ráda se ujala nabídky, aby pro českého Plutarcha (po vzoru řeckého spisovatele a filozofa, který sepsal životopisy slavných Řeků a Římanů, mělo jít o soubor biografií slavných Čechů, ba i Češek) sepsala životopis této dámy. Pověřena byla také biografií Josefy Pedálové, k níž měla poněkud rezervovanější vztah: … mně uložili Marii Antonii – starou škatuli jeptišku, píše na konci února svému příteli Václavu Čeňku Bendlovi. Inu, kdybych mohla říct, že byla do všech těch mladých vlastenců zamilovaná, že psala náramně zamilované psaní páterovi Kamarýtovi, které jsou slaďounké jako med a z nichž (…) přece vysvítá, že by raději jeho objímala než toho nebeského ženicha, hned by se do práce pustila s větší chutí.
V květnu 1845 se Němcová seznámila s Honoratou Zapovou, vzdělanou Polkou, manželkou úředníka, spisovatele a historika Karla Vladislava Zapa. Navázaly blízký vztah, Němcová měla za to, že paní Zapová tak pěkně píše. Zapová, literárně závislá na polských vzorech, ale předčasně zemřela a z českého světa tak zmizela kultivovaná polská šlechtična, spisovatelka a reformátorka dívčího školství, kterou klepavé pražské prostředí nepřijímalo právě vlídně. Němcová byla jednou z výjimek.
Drobné literární tvorbě – často nepublikované – se věnovaly spíše mladé dívky, které po vstupu do manželství psát přestaly. Nejznámější je případ Antonie Reissové, známé pod pseudonymem Bohuslava Rajská, která po svatbě s Františkem Ladislavem Čelakovským, s nímž odešla do Vratislavi, zmizela jak z pražského společenského života, tak z české literární scény. Také její přítelkyni Barboře Štětkové, publikující pod pseudonymem Jaroslava Litněnská, nepřineslo manželství s Janem Erazimem Vocelem pražádnou literární inspiraci. Naopak.
Důvodem ukončení činnosti spisujících žen však nebyl jen případný nesouhlas manžela. Významnou roli hrál fakt, že po vstupu do manželství často opustily prostředí, které je inspirovalo a podporovalo v literární činnosti; to platí patrně pro většinu dívek v kroužku kolem Karla Slavoje Amerlinga, který je nejen – za pomoci svých přátel – vzdělával, ale také podporoval v jejich tvorbě. Díky tomu, že sepsaly Encyklopedii budečských panen, která se dochovala v rukopise objeveném Vladimírem Macurou, nám jejich jména zůstala zachována. Jejich vcelku nicotná tvorba je rozptýlena v časopisech.
Na tyto průkopnice ženské literatury hleděla Němcová poněkud úkosem; ony na ni ostatně také: Pražské [!] děvčata budou tedy vydávat „almanach“. Zdař Bůh! To mne ale mrzelo, že neměly tu čest, aby si byly za paní redaktorku udělaly. Není-li tam paní Zapová, která tak pěkně píše; ne, ony to ujednaly mezi sebou a udělaly si tajemníkem p. Havlíčka Borovského. Nevím, mám-li co poslat, čili ne; snad by to ani ode mě nepřijmuly. Věřím, má drahá, že Vás to mrzelo! (…) Já si z nich nic nedělám, ale také si jich nemohu vážit… napsala do Vratislavi Bohuslavě Čelakovské, která sňatkem s F. L. Čelakovským rezignovala na slibnou kariéru organizátorky dívčího školství, básnířky a spisovatelky.
BOŽENA NĚMCOVÁ DEBUTUJÍCÍ I REVOLTUJÍCÍ
Když 5. dubna 1843 v časopise Květy vyšla první Němcové báseň „Ženám českým“, reagovala česká kulturní veřejnost s nekritickou radostí. Nebylo čemu oponovat, neboť se Němcová, za vydatné pomoci Václava Bolemíra Nebeského (také tak trochu literární mystifikace, že), přihlásila k dobovému konstruktu feminity: Ženy české, matky české! / Slib si dejme a v něm stůjme: / pro blaho své drahé vlasti / všecky síly obětujme! / Nejen muž buď hrdý na to, / že dá všecko pro svou vlast; / vzhůru, ženy, my též chceme / na oltář svou oběť klást. // Muž, ach, ten má meč svůj ostrý, / rámě, sílu – muž má všecko; / ale outlá, slabá žena / jen své srdce a – své děcko. // Dítě! – toto jméno sladké / ženě nebem daný dar, / matky, nejdražší co máme, / dejme vlasti v její zdar…
Česká spisovatelka byla na světě, jak si však poradit s ženou nerespektující pravidla manželského soužití? Odpor Němcové k příliš svazujícím manželským poutům se stává porušením nesmlouvaného úzu, podle nějž prosperující a mravná rodina s manželkou-matkou-hospodyní, která se rodině zcela obětuje, je vrcholem občanských ctností. Němcová byla dobrou matkou, nikoli manželkou či hospodyní. Zjevně se tím nijak netrápila: Dory vaří a dělá hospodyni, aby se tomu již přiučila, co má být tou ženskou blažeností, píše 14. ledna 1857 příteli V. Č. Bendlovi o své šestnáctileté dceři Theodoře. Ctnostnou měšťanskou šetrnost si nikdy neosvojila – a rozhazovat neměla z čeho. Oprašování nábytku jí zjevně mnoho neříkalo a vzpomínka Jana Nerudy na ubrus zacelený velkými stehy naznačuje, že ani údržba stolního prádla nebyla jejím koníčkem.
Němcová se – s výjimkou svých literárních začátků – neobracela ke specificky ženskému čtenářstvu. Pokud ano, bylo tomu tak proto, aby současnice získala na svou stranu, aby je přesvědčila o moci, kterou ženy mají, i o tom, že až podnes ženy tuto svou moc ani nesjednotily, ani o sobě k dobrému nebyly užívaly. Klevety, pletichy, potutelné poštívání a ty zpropadené protekce zástěrkové bývaly účinky naší vlády. Jak diametrálně se liší tato slova, gradující až k závěrečnému Svoboda, rovnost, bratrství, od dikce všech těch Mladých hospodyněk, Nezabudek, Hospodyň našeho věku, vínků či košíčků, od děl ženských autorek, která jasně dokládají, do jaké míry specificky ženská literatura souvisela s kultem rodiny a kultem matky, s ideálem hospodyně a manželky. Nesporně stojí za zmínku, že tento rozpor, pro dobovou sociální reflexi Němcové klíčový, postřehl jako první v roce 1940 komunistický novinář Julius Fučík. Pokud lze jeho dílo Země, kde zítra již znamená včera považovat za (nezodpovědnou) dystopii, a pokud se ve víře ve vítězství proletariátu zaplaťbůh mýlil, osobnost Boženy Němcové, hledající smysl své samostatné existence, pochopil beze zbytku.
Být spisovatelkou nebylo v druhé polovině 19. století snadné. Postavení umělkyně, ženy prodávající svůj talent veřejnosti, se s postavením „slušné“ ženy neslučovalo. V jazykově českém prostředí byla situace ještě komplikovanější, především kvůli omezenému knižnímu trhu: svou existenci pouhým psaním nebyli schopni zajistit ani spisovatelé rodu mužského. Tuto situaci nemohla Němcová, první česká spisovatelka, která si chtěla psaním vydělat na živobytí, změnit. A navíc: chtěla uživit rodinu v době, kdy pracovní síla provdaných žen z jejího prostředí patřila jen manželovi a dětem – na prodej nebyla. A tak ironické konstatování Lecjaký osel si o mě tlamu otře, to jinak nejde, když už tou spisovatelkou jsem, je výstižným a lapidárním obrazem části české společnosti.
Koho tím oslem myslela, se můžeme jen dohadovat. Zjevně nebyl jen jeden. Hrdost na to, že píše, je čtena, je zřetelná z řádků adresovaných přátelům i členům rodiny. Psaní je jí útěchou, odpočinkem, radostí. Vlastenectví už nikoli – příliš dobře prohlédla „vlasteneckou“ společnost.
Mimořádný zjev Němcové vynikne ještě více, uvědomíme-li si, že byla vlastně autodidakt: byla pouhou „absolventkou“ triviální školy v České Skalici. Její čeština byla zpočátku víc než chatrná, s proniknutím do jejích tajů jí pomohli přátelé, stejně jako s prvotní orientací v české literatuře. Rozsáhlé znalosti z filozofie, přírodních věd, hlavně botaniky, národopisu získala Němcová sama. V evropské literatuře 18. a první poloviny 19. století najdeme několik žen-autodidaktek, v českém prostředí jde o zjev ojedinělý. A poněkud předčasný. Výjimečný. Výjimečnost se v českém prostředí neodpouštěla, a tak tvrzení, že Němcová byla špatná ženská, žilo bez problémů bok po boku přesvědčení, že byla velká česká spisovatelka. Toto paradigma se šířilo pokoutně – o úletech Boženy Němcové se oficiálně mlčelo. Zveřejnění poznatků o jejím soukromém životě, k němuž došlo na počátku 20. století, bylo v očích pěstitelů národních iluzí stejným „zločinem“ jako zveřejnění pravdy o rukopisných padělcích.
Teprve nežijící a neprovokující Němcová se stala ikonou češství. K její památce se přihlásily (vesměs ctnostné) měšťanky z Amerického klubu dám, jejichž zásluhou byl postaven Němcové pomník na Vyšehradě, odhalený 6. června 1869. Klub při této příležitosti vydal některé spisovatelčiny práce, její podobiznu a pamětní medaili. Ještě před první světovou válkou začaly vycházet sebrané spisy. Stoleté jubileum jejího narození se roku 1920 stalo téměř státním svátkem. Z iniciativy Ženské národní rady byla roku 1927 založena Společnost Boženy Němcové. Vznikla s cílem nejen postavit (další) pomník Boženě Němcové, ale splatit všechny dluhy, které česká společnost vůči své nejvýznamnější spisovatelce měla.