jsou klíčové dějinné události, o nichž – pokud jsme jich účastni – máme tendenci vyprávět v duchu „byl/a jsem při tom“. Takže, v noci z 23. na 24. června 2016 jsem dorazila do Londýna. Nikdy jsem nezažila toto město tak znejistělé jako tehdy – po referendu, v němž občané Velké Británie rozhodli o konci svého angažmá v Evropské unii. Z rozpaků se sice rychle otřepali – vždyť to není konec světa –, bitva o brexit teprve začala. A vypadá to, že dalším přelomem se staly volby v prosinci 2019.
Všeobecné volby se vždy obracejí dovnitř společnosti, k problémům, které ji trápí a které nemusejí být okolnímu světu úplně srozumitelné. Neúprosná „logika“ často z volebního klání vynese neočekávané vítěze. Když se ale ponoříme do kontextu, ze zdánlivě „neočekávaného“ se stává vítěz „jasný“.
George Orwell vyslechl a zaznamenal roku 1947 dialog dvou obchodníků: Podle všeho není uhlí, protože britští horníci ho odmítají těžit, na druhé straně je důležité nenechat v dolech pracovat Poláky, jelikož to by vedlo k nezaměstnanosti… Začali mluvit o nedostatku bytů a téměř okamžitě se zase vrátili k oblíbenému tématu Poláků… dneska dům nebo byt hned tak nekoupíte. Všechny je skupují Poláci, a „kde na to berou, to je prostě záhada“. Poláci také zaplavují lékařskou branži. Dokonce snad mají vlastní lékařskou fakultu… Ať se Poláci vrátí hezky domů. Už tak je u nás přelidněno…
Některá klišé se zkrátka neomrzí, jen občas nabobtnají do obřích rozměrů – a politici z nich mohou těžit své volební hlasy. A tak jsem, téměř o sedmdesát let později, šla na hořkost výsledků referenda zapomenout do cukrárny nedaleko Královské botanické zahrady, kde skvělý citronový koláč servírují studentky z Polska.
Aby rok 2020 nezhořkl
vám za redakci přeje
Iveta Coufalová