Se vstupem do roku 2020 bylo možno si přečíst radostnou zprávu, že v předchozím roce poprvé v historii OKD nezemřel žádný horník. Dosud v dolech umírali nejméně dva lidé ročně a ještě roku 2018 zde smrtelný pracovní úraz utrpělo patnáct lidí. Aktuální úlevnou informaci lze vykládat různě – zdokonalováním prevence i zavíráním dolů. Co ještě před půlstoletím bylo motorem šťastné budoucnosti, stává se profesí minulosti. Vysoká úmrtnost spojená s těžbou černého uhlí bolestně vystihuje, jak moc je tento zdroj energie neobnovitelný. Omezené jsou však i řeči čísel a vzdálených pozorovatelů. Blíž hornické smrti jsou pozůstalé ženy. Jejich výpovědi představuje Kamila Hladká v knize Hornické vdovy (Dcera sestry, Želešice 2019). Paní Květa, jejíž manžel zemřel spolu s dalšími sto sedmi horníky roku 1961 v dole Dukla, vzpomíná: Ten den, kdy se to stalo, jela moje maminka s důchodci do Prahy na zájezd. Byli jsme s Laďou u ní, protože do práce jezdil na čezetě a ona měla garáž. Uvařila jsem oběd a manžel jel na odpolední šichtu. Ještě jsem ho tak ťapla v brance: „Ahoj, měj se fajn.“ A že přijde večer. Se švagrovou jsme pak šly odpoledne k nám do bytu. Tam čekal telegram, že přijede tatínek z Litomyšle. Cestou jsem koupila broskve. Přišly jsme zpátky, seděly na zahradě a krtek začal rýt a dělat kopce. Zašla jsem do garáže pro rýč, že ho podryju a vyhodím. On vám vylezl, drápky měl zvednuté a díval se na mě. I když krtek nevidí, tak se na mě díval… Já jsem zůstala strnulá a říkám: „To tě zabíjet nebudu.“ A nechala jsem ho, ať vleze zpátky.
- mš -