Rok 1939 byl rokem osudových ran v dějinách Evropy. Československo, které bylo na kratší či delší dobu útočištěm slavných i zcela neznámých občanů z Německa a Rakouska, se nakonec stalo nejistým pro mnohé z vlastních obyvatel, ať už z důvodů politických, či rasových. Mnohdy obtížná cesta k záchraně vedla různými směry – také na sever Evropy. Válečné osudy českých a slovenských uprchlíků ve Skandinávii jsou u nás prakticky neznámé. Zpočátku se potřební obraceli o pomoc na osobnosti, které měly k Československu úzký vztah, jako například Amelie Posse-Brázdová ve Švédsku nebo Milada Topičová-Blekastadová v Norsku. Rozhodující úlohu při záchraně běženců však sehrála – ve spolupráci s dalšími organizacemi (Červený kříž) a náboženskými uskupeními (kvakeři) – soukromá nadace označovaná jako Nansenova pomoc.
Jméno Nansen se objevuje v historii meziválečné Evropy několikrát, vždy v návaznosti na aktivity Fridtjofa Nansena, norského polárníka, biologa, badatele a také významného diplomata, který obdržel v roce 1922 Nobelovu cenu míru. Společnost národů ho jmenovala vysokým komisařem pro uprchlíky a pověřila administrací takzvaného Nansenova pasu pro pohyb osob bez dokladů a státní příslušnosti. V posledním desetiletí svého života přispěl Fridtjof Nansen k záchraně statisíců běženců z Ruska, Turecka, Sýrie, Arménie a dalších zemí. Po jeho smrti (1930) Společnost národů ustavila úřad Office international Nansen pour les réfugiés / Nansen International Office for Refugees, který měl na tuto činnost navázat, nicméně od poloviny třicátých let mu docházely síly i finanční prostředky, a to především následkem nezvladatelného počtu osob opouštějících hitlerovské Německo. Bylo evidentní, že v roce 1938 byla Nobelova cena míru přidělena už prakticky nefungující instituci, k jejímuž úplnému rozpadu téhož roku skutečně došlo.
Přes Vídeň do Oslo
Norské království, které získalo samostatnost v roce 1905, mělo od roku 1935 menšinovou vládu sociálně demokratické Dělnické strany (Arbeiderpartiet) a udělovalo povolení k pobytu cizincům spíše výjimečně a na omezenou dobu. Na čtyři roky obdržel azyl vídeňský psychoanalytik Wilhelm Reich; na útěku z jedné země do druhé se směl v Norsku zdržovat Lev Trockij, a to na osmnáct měsíců. Pozdější Willy Brandt, tehdy ještě Herbert Frahm, pobýval v Norsku v období po Hitlerově převzetí moci, v letech 1940–1948 byl norským občanem, za války ve švédské emigraci. Oficiální politika norského státu však dlouhodobě odrážela obecnou nechuť k cizincům, především k Židům, kteří byli považováni za hrozbu pro zaměstnanost v tehdy ekonomicky slabé zemi.
V nesouladu s oficiálním postojem došlo před Vánocemi 1936 k založení soukromé nadace s názvem Nansenova pomoc pro osoby na útěku a bez státní příslušnosti. Vedoucím byl architekt Odd Nansen, tehdy pětatřicetiletý syn Fridtjofa Nansena, aktivními spoluzakladateli byli intelektuálové z nejrůznějších oborů. Za všechny uveďme například literárního historika a znalce ság Fredrika Paascheho. Narůstající okruh dobrovolníků sám přispíval k zabezpečení činnosti, vybrané akce byly spolufinancovány židovskou obcí v Norsku, příspěvky přicházely i od nezávislého parlamentního výboru, který rozhodoval o udělování Nobelovy ceny míru. Norský stát tuto organizaci nijak výrazně nepodporoval, zákonný příspěvek sice vyplácel, ale vyžadoval záruky, že přijatí běženci se nebudou usazovat v Norsku trvale. Navíc musela být na každého uprchlíka evidována hotovost ve výši jednoho tisíce norských korun. Potřebné finance se nadace snažila vydělat vlastními silami. Badatelka Anne Ellingsenová v biografii Odda Nansena (2015) uvádí, že si Nansenova nadace zřídila firmu na výrobu hraček, kde pracovali rovněž sami uprchlíci. Oficiální povolení k distribuci hraček však firma nezískala, prodávala je tedy privátními cestami, prakticky na hranici zákona.
První externí kancelář Nansenovy nadace byla otevřena ve Vídni, konkrétní akcí bylo zabezpečení několikaměsíčního ozdravného pobytu pro židovské děti, část z nich se však už po anšlusu k rodičům nemohla vrátit. Odd Nansen s manželkou Kari a sekretářkou organizace Tove Filsethovou v lednu 1939 přemístili úřadovnu do Prahy, konkrétně do hotelu Esplanade nedaleko Wilsonova (dnes Hlavního) nádraží. Ale ještě před Vánocemi 1938 byla Tove Filsethová konfrontována s následky pomnichovské krize a osudy vysídlenců z pohraničí do vnitrozemí. Její hlavní snahou bylo navazovat kontakty, které by mohly přispět k povolení výjezdu těm nejohroženějším. Podle deníkových záznamů Oddovy manželky Kari byli v Praze přímými svědky osobních tragédií – například německých sociálních demokratů ze Sudet, kteří byli českými úřady vypovězeni do Německa, ačkoliv chtěli se zbraní v ruce bojovat proti Hitlerovi, stejně jako utrpení židovských obyvatel z pohraničí, kteří nedostali povolení k překročení hranic ani na německé, ani na české straně…
Šéf ústředního pasového úřadu Norského království, Leif Ragnvald Konstad, byl v únoru 1939 osobně v Praze přítomen při výběru osob – dospělých i dětí –, které mohly být zahrnuty do stanovené kvóty. Zprávy o pogromech ve Vídni a projevech antisemitismu v Bratislavě zněly tak neuvěřitelně, že Odda Nansena přiměly, aby se o situaci přesvědčil osobně. Například na okraji Bratislavy viděl improvizovaný shromažďovací tábor pro Židy. Ihned kontaktoval Mezinárodní červený kříž, krátce se setkal s Jozefem Tisem, který však jakékoli pronásledování Židů popřel. Přesto se Nansenovi podařilo využít mezinárodní kontakty a připojit později několik slovenských dětí k pražské skupině, která měla být připravena po obdržení povolení k výjezdu. Zážitky z Vídně a Bratislavy, kde byl přímým svědkem vypalování modliteben a rabování židovských obchodů, ve své autobiografii označil za nejstrašnější v životě.
Vyhnáni z domova
Nansen se v Praze setkal 13. března 1939 s manželkou; Tove Filsethová mezitím odjela do Oslo, aby připravovala přijetí první skupiny na norské půdě. Následující den byl Odd Nansen pozván spolu s představiteli dalších pomáhajících organizací včetně Mezinárodního červeného kříže ke schůzce na ministerstvu sociální a zdravotní správy, kde ministr Vladislav Klumpar informoval o vážnosti aktuální situace. Bylo naplánováno, že první skupina osmdesáti osob se vydá na cestu do Norska 15. března. Jak dnes víme, Prahu toho dne obsadili vojáci wehrmachtu a pro ně bylo vyhrazeno i Wilsonovo nádraží. Navíc museli manželé Nansenovi ihned opustit Esplanade, protože hotel si pro sebe zabralo gestapo. Přestěhovali se do Alcronu, kde se náhodou setkali s čelným reprezentantem wehrmachtu, generálem Erichem Hoepnerem. Odd Nansen ho neváhal požádat o pomoc a dosáhl nemožné: připravený transport uprchlíků směl opustit Prahu, a to přes Katowice a Varšavu. Teprve po válce se Odd Nansen dozvěděl, že generál Erich Hoepner byl za účast na neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944 zatčen a popraven.
Další přesuny uprchlíků se odehrávaly v menších skupinkách nebo jednotlivě v návaznosti na vystavení odpovídajících dokladů, nejdetailněji je zdokumentována cesta sedmatřiceti českých a slovenských dětí, které dorazily do Oslo 26. listopadu 1939. Tuto skupinu, která se měla nalodit na trajekt v Sassnitz, doprovázela jedna z nejvýraznějších osobností zapojených do Nansenovy nadace – Sigrid Helliesen Lundová (1892–1987). Ve svých memoárech Alltid underveis (Pořád na cestě) popisuje, jak byly děti ponižovány, když musely pěšky přecházet z jednoho berlínského nádraží na druhé, aby přesedly na vlak k Baltu. Berlíňané jim nadávali, plivali na ně, vyhrožovali jim a házeli po nich kameny. V této skupině byl i Edgar Brichta, o němž Frank Rossavik napsal knihu Deváté dítě (česky 2010) a který většinu války přežil v pěstounské rodině, jejíž otec byl člen Quislingovy strany.
Mezi dětmi byl i Berthold Grünfeld z Bratislavy, který se později stal významným norským psychiatrem. Za války žil v židovském dětském domově v Oslo, jehož správci byli včas varováni před narůstajícím nebezpečím a děti v listopadu 1942 tajně evakuovali do Švédska.
Většina dětí našla v Norsku nový domov v pěstounských rodinách, přesto skončil život mnoha z nich tragicky: uprchlíci sdíleli osud norských Židů, kteří – pokud se včas nezachránili útěkem do neutrálního Švédska – byli v listopadu 1942 a v únoru 1943 deportováni do Osvětimi. Navíc došlo k tomu, že po obsazení Norska nacistickým Německem 9. dubna 1940 si touto událostí vyděšení čeští rodiče mnohdy vyžádali své děti zpět. Sigrid Helliesen Lundová doprovázela dvě dětské skupinky na zpáteční cestě do Protektorátu, to už však měla povolení jen k cestě do Sassnitz. Celkem se jednalo o dvacet dětí, které byly z Norska navráceny. Všechny byly se svými rodinami za války zavražděny. V této skupině navrátilců byl také Felix Pisk z Brna, synovec lékaře Lea Eitingera, který s Oddem Nansenem úzce spolupracoval.
Leo Eitinger, absolvent Masarykovy univerzity v Brně, je jednou z nejznámějších osobností, které nalezly novou vlast díky Nansenově nadaci. Doklady k vycestování však obdržel až v listopadu 1939, v létě dostal zamítnutí jako důstojník v záloze, na podzim byl v Praze zdržován jako lékař. Eitinger pak první měsíce pobýval v Oslo a snažil se o získání pracovního povolení. Jemu a jeho přátelům z Brna, mezi nimiž byla i Nora Lustigová, její synové Fritz a Hans, architekt Otto Eisler, jeho bratr Hugo s manželkou Helenou a opavský podnikatel Robert Weinstein, bylo po přepadení Norska doporučeno, aby z hlavního města raději odešli na venkov. Po cestě napříč jihozápadním Norskem, kde intenzivní boje probíhaly ještě šest týdnů po osudném 9. dubnu, se usadili v osadě Nesjestranda jižně od města Molde na západním pobřeží Norska. Tam pobývali až do svého zatčení v polovině roku 1942. Muži pracovali na pile, v nábytkářské firmě nebo pomáhali na poli. Nejprve byli ubytováni v malém místním hotýlku, později na faře a většinou na statku u fjordu, patřícím rodině Malo.
Pamětníci, tehdy děti, dodnes s pohnutím vyprávějí o přátelství svých rodičů s Čechoslováky, o jejich přizpůsobení se prostému životu na norském venkově bez ohledu na to, v jakém sociálním prostředí byli zakotveni v původní vlasti. A také o svém šoku z toho, když byli z norského prostředí vytrženi, uvězněni a odvlečeni do koncentračního tábora. Důležitou roli v jejich integraci hrál místní evangelický pastor Axel Kragset, který do své rodiny přijal i dvě židovské děti z Bratislavy, Tibora Taglichta a jeho mladší sestru Věru. A byl to právě pastor Kragset, kdo se po válce postaral o památník na připomínku zavražděných v Osvětimi: Nory Lustigové, Roberta Weinsteina a dětí Taglichtových. Na kamenné stéle u kostela v Sølsnes je nápis: Židovští uprchlíci z Československa byli nacisty vyhnáni ze svých domovů. Našli útočiště v naší obci. Také zde je nacisté pronásledovali. Byli násilím odvlečeni a zavražděni v koncentračním táboře Osvětim. Ať nám tento kámen navždy připomíná, že všichni lidé jsou bratři.
Leo Eitinger ve svém životopise zaznamenal výňatky z kázání pastora Aksela Kragseta při odhalování památníku v roce 1946: Tento památník není vytesán jen do kamene, je vytesán do našich srdcí… Copak bylo někdy představitelné, aby byli vydáni katům ti, kteří prosí o úkryt a útočiště? Copak nebylo naší tradicí pomáhat a ochránit každého hosta ve svém domě? Hluboce se stydíme za skutek, kterým byly stovky mírumilovných lidí vydány na smrt. Je to přečin v Norsku nevídaný a nejstrašnější skvrna v našich dějinách. Odhaluji tento památník s přáním, aby si lid této země byl navždy vědom, že každý člověk je náš bratr, ať pochází z jakékoli rasy. Pastor Kragset tehdy předjímal debatu, která probíhá v současném Norsku: Za jakých okolností mohlo být zabráněno deportacím Židů z norského území a kdo v norském policejním aparátu nesl hlavní odpovědnost? A nepodcenili, nebo dokonce neignorovali členové norského protiněmeckého odboje, tajné informace o blížící se likvidaci Židů v Norsku. Byli to totiž norští policisté, kteří prováděli zatýkání, věznění a transport na shromaždiště v přístavu v Oslo, odkud vyplouvaly lodě na kontinent. Tyto otázky jsou dnes hojně probírány v tisku i nejnovějších badatelských publikacích.
Dědictví války
Každý z lidských osudů, ať už dospělých, nebo dětí, by si zasloužil podrobnější zpracování, většina archivních materiálů je však ztracena: na české straně byly archivy zničeny zásahy gestapa, na norské straně došlo ke spálení seznamů a adres přímo v Nansenově nadaci. V den okupace Norska se snažily členky výboru smazat veškeré stopy, které by mohly československé a další uprchlíky ohrozit. Ačkoliv byl archiv zlikvidován, hlavní záměr se nezdařil, neboť tehdejší norská vláda, která kolaborovala s nacistickou mocí, vydala v lednu 1942 nařízení, že všichni Židé (starousedlíci i evropští uprchlíci) si musejí na policii dát označit své pasy velkým červeným písmenem J. To bylo pro mnohé posledním impulzem k tomu, aby se pokusili překročit už ostře střeženou hranici do Švédska.
Nansenova nadace již tou dobou nemohla vykonávat žádné aktivity a jejím členům hrozilo zatčení. Tove Filsethová i Sigrid Helliesen Lundová emigrovaly do Švédska. Odd Nansen sám byl v lednu 1942 zatčen, když pobýval s rodinou na horách, následně poslán do internačního tábora Grini, největšího vězení pro politické odpůrce na norském území. Od srpna do listopadu byl zařazen ke skupině vězňů odeslaných na stavbu silnice do severního Norska, konkrétně do Kvænnangenu severně od Tromsø. Po celou dobu si psal deníkové záznamy na motácích a doprovázel je ilustracemi a karikaturami. Za to byl opakovaně trestán vězněním na samotce. V září 1943 byl Odd Nansen deportován do Německa, do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam se na konci války setkal s jedním slovenským chlapcem, o něhož se s ostatními vězni po pochodu smrti staral. Nansen o tomto setkání vydal knížku Tommy. Thomas Buergenthal (nar. 1934 v Ľubochni) po válce vystudoval v USA práva, stal se uznávaným znalcem v oblasti lidských práv a soudcem Mezinárodního soudního dvora v Haagu.
Roku 1947 Odd Nansen vydal své záznamy z doby věznění Fra dag til dag (Ode dne ke dni), významné svědectví o zrůdnosti nacismu, které byly přeloženy do řady jazyků. Přál si prý věnovat se především své rodině a práci architekta, ve skutečnosti i nadále pokračoval ve své humanitární a charitativní činnosti, spolupracoval s OSN, UNESCO a dalšími organizacemi. Nansenova nadace byla po válce včleněna do kooperačního orgánu Červeného kříže a Norské lidové pomoci, který v roce 1946 přijal jméno Evropská pomoc. Tato střešní organizace byla zapojena do mezinárodní sítě podpory především pro takzvané displaced persons, a to v koordinaci s International Refugee Organisation (IRO). V Norsku se do konce roku 1947 vybralo třináct milionů (norských) korun, které byly použity na zdravotní a potravinovou pomoc a na norské pobyty válkou postižených dětí; mezi nimi byly až do roku 1948 i skupiny dětí z Československa. Odd Nansen obdržel řadu vysokých mezinárodních ocenění. V lednu 1970 byl jmenován komandérem norského Řádu sv. Olava, zemřel 27. června 1973.
Poválečné Norsko se stalo trvalým domovem mnoha ze zachráněných: Lea Eitingera, Hanse Lustiga, který přijal jméno Levold, ale také literárního vědce Pavla Fraenkla. Do Norska se po válce vrátili proto, že jejich rodina byla v původní vlasti vyvražděna. A do Skandinávie následovaly další emigrační vlny, kopírující osudy Československa. Nejen po komunistickém puči, ale také po sovětské invazi v roce 1968, stejně jako v dalším průběhu studené války, především v souvislosti s Chartou 77. Česko-norských historických křižovatek je tedy celá řada, přesto zůstává činnost Nansenovy nadace unikátní právě občanskou odvahou jednotlivců, dobrovolníků.