V době čekání na brexit, kdy se Britové sami sebe stále dokola ptají, jak by měl vypadat jejich vztah s vnějším světem, byl uveden ve známost seznam nominací na letošní literární ocenění Book Man Prize. A mezi nimi – již podruhé za sebou – stálo jméno polské autorky Olgy Tokarczukové a jejího románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který loni vyšel v anglickém překladu. Autorka vede dialog se čtenářem nejen prostřednictvím příběhu, ale také skrz dějiny. Stejně jako v mohutné fresce Knihy Jakubovy (přeložil Petr Vidlák, Host, Brno 2016), v nichž líčí rozvrat Polského království v polovině 18. století, tedy v období, po němž následovalo dělení Polska. Těžištěm vyprávění je židovská diaspora v Podolí, v městečku Rohatyn, odkud autorka přesouvá své hrdiny do celé Evropy – třeba i do Frankfurtu nad Mohanem nebo do Brna. Ač se část příběhu odehrává v jakési mlze – Mlha je kalná voda, pohybují se v ní různé zlé síly, které berou rozum lidem i zvířatům… –, vychází z historických dokumentů, a to s takovou lehkostí, kterou prozaičce může historik jen závidět: Czerniawski si uvědomuje, že mezi všemi příběhy, které se doposud na světě staly, je příběh jejich machny a jejich kompanie pod Jakubovým vedením výjimečný; obvykle přemýšlí v množném čísle: „my“, což připomíná nějaký druh pyramidy, jejímž vrcholkem je Jakub a základem pak celý dav tady v Offenbachu, který nemá co na práci, prochází se jen po chodbách a až do omrzení cvičí slavnostní pochod, ale i tam, ve Varšavě, na celé Moravě, v Altoně a v Německu, v české Praze…
- ivc -