poloostrov Krym leží na křižovatce kultur. Bylo tomu tak v antice, ve středověku, raném novověku – a i dnes zde dochází ke střetu, který vykazuje všechny prvky konfliktu mezi dvěma kulturními přístupy.
Když na jaře 2014, tedy přesně před pěti lety, Rusko tento poloostrov anektovalo, navázalo tak na dobyvačné úsilí hord v dřevních dobách. Přitom Rusové byli zvyklí vnímat tento prostor – přinejmenším v posledních sto padesáti letech (s několika „přestávkami“) – jako letovisko, místo odpočinku. Západní svět byl nejprve šokován a snažil se, stejně jako v případě ukrajinské krize, dát Rusku standardními způsoby najevo, že taková násilná politika není v souladu s dnešními civilizačními hodnotami. Následně však i Západ pocítil, jak dlouhé je chapadlo Kremlu, respektive jeho trollů. Zásahy do politiky západních velmocí, včetně USA, i menších států, Česko nevyjímaje, a jejich snaha chránit se, dávají vzpomenout na novelu ruského spisovatele Ivana S. Šmeljova Slunce mrtvých, která se odehrává na Krymu v době občanské války, konkrétně v letech 1921–1922. Autor v ní mimo jiné vyčítá Evropě (slovy českého překladatele Jakuba Šedivého), že vydala Rusko napospas zkáze a sama si dál žila svým poklidným životem v blahobytu… Rozkaz Kremlu podrobit si Krym popisuje Šmeljov takto: Hrne se, žene se baba Jaga ve svém železném hmoždíři, tloukem ho popohání, koštětem stopy zametá… „Vymésti Krym železným koštětem! Do moře!“
Dlouhý příběh Krymu napříč staletími popisují články v tematickém bloku, příběh zbytku světa v klinči s postsovětským Ruskem se pokusila zachytit zpráva české Bezpečnostní informační služby – i komentář k ní naleznete v tomto březnovém čísle.
Za redakci vám svěží jaro přeje
Iveta Coufalová