„Holčičko moje, ty si přece nenecháš tak snadno vymýt mozek. Jsi moje malá Ayan, která mi vždycky naslouchala. Tvoje matka je v kómatu. Dům se hemží policisty. Je tu sociálka.“ „Proč jste je zavolali? Říkaly jsme vám, ať to neděláte!“ „Holčičko moje, proč jste se nám nesvěřily?“ „Nikdy byste nám nedovolili odjet.“ „Ayyyaaaan, střez se Boha, když se k němu tak vztahujete. Ženy nesmějí cestovat bez mužského doprovodu. Prozraď mi jméno šajcha, který tohle schválil, abych se od něj nechal přesvědčit teologickými argumenty. Oslepnu, jestli vás nenajdu!“ „Abú, uklidni se! Pošleme ti takovou knihu.“ „Dcerušky moje, nikdy vám neodpustíme, co jste provedly, ani teď, ani na věčnosti. A Boží odměny se vám za to taky nedostane.“ „Tati, dej si pozor, abys neřekl něco, čeho bys pak litoval. Všichni jsou unavení, i my jsme hrozně unavené, nemohli bysme si promluvit zítra?“ „Ráj leží u nohou tvé matky. To říká jeden hadíth, holčičko moje. Prorokova slova.“ (…) „Do Ráje přijdeš z Alláhovy milosti,“ opáčila Ayan. A odhlásila se z Messengeru. Děti se hledaly, až se našly ve víře svých rodičů. Chtěly žít a věřit lépe než oni a nikdo je nezastavil. Odjely do Sýrie pomáhat v boji za dobrou věc, aby měl jejich život smysl. Ta dobrá věc je ráj na zemi, smrt nevěřícím, manželství s džihádistou, spousta Nutelly. Åsne Seierstad je v reportážním románu Dvě sestry (přeložila Kateřina Krištůfková, Absynt, Žilina 2018) citlivá k rodičům i k dcerám. Zato jejich citlivost vyprchává. Devatenáctiletá Ayan odjela z Norska roku 2013. Vdala se, porodila dceru. Je-li naživu, snaží se teď možná vrátit…
- mš -