Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu, a tedy i hybridní strategie. Tak zní poznámka ve výroční zprávě Bezpečnostní informační služby za rok 2017 (vydané v prosinci 2018), jež v pasáži o ruské hybridní strategii upozorňuje také na rizika přetrvávající (pro)sovětské interpretace moderních dějin a trvajícího vlivu sovětské propagandy.
Nepřepisujte nám dějiny!
Zpravodajská služba projevila zájem o výuku dějin, varovala před reálným nebezpečím a poukázala na jednu z příčin nedostatečné odolnosti vůči nepřátelským hybridním operacím a propagandě. Nejsou známi autoři citované pasáže ani jejich motivace či zdroje, o něž svá tvrzení opřeli. Nemám ale důvod jim nedůvěřovat a chápu je jako důležitý a podnětný hlas zvnějšku akademického a školního prostředí – o tom, co dějiny a literatura mohou státu přinášet a čím mu mohou škodit. Užité formulace nejsou možná zcela přesné – místo panslovanství by asi bylo výstižnější hovořit o českém (zejména protiněmeckém) nacionalismu, případně i o rasismu; vedle dílčího národního obrození či sovětského výkladu by snad bylo vhodné zmínit kult plebejství, v literatuře pak třeba oceňování vernakulárního proti latinskému, spontánního proti oficiálnímu a podobně. Nedomnívám se ale, že prvořadé a trochu povýšené vymezení vůči nepřesné terminologii představuje v této situaci produktivní přístup.
Nejhlasitější zaznamenatelné reakce členů historické obce jsou zatím odmítavé až popuzené. BIS je kritizována za to, že se vůbec ke školství a k dějinám opovažuje vyjadřovat. Znatelná je i nedůvěra k tomu, zda může mít pro svá tvrzení dostatečné podklady. Jedinou shodu s BIS historici nejčastěji nalézají v názoru, že je ve výuce třeba věnovat dostatek prostoru moderním dějinám. Poznámka BIS je tedy dle kritiků v zásadě bezpředmětná a jediné, co by snad v českém dějepisu v souladu s ní bylo možno iniciovat, je ještě větší důraz na dějiny druhé poloviny 20. století – ať už prohloubením povědomí o pluralitě perspektiv různých aktérů a zorientováním žáků v komplexní epoše dekolonizace a studené války, či ubráním časové dotace výuky pravěku a starších dějin.
Debata představuje nebývalý průnik veřejného zájmu, aktuálních a explicitně vyjádřených bezpečnostních otázek a výuky dějepisu a české literatury. Dějiny v devadesátých letech neskončily a zjevně se nejen ve střední Evropě ubírají dál. Poslední zpráva BIS dokazuje, že dějiny „k něčemu jsou“ nejen podle těch, kdo se jim odborně věnují – podle zpravodajců může dějepis pomáhat, může oslabovat, může být bezpečnostní hrozbou. Zatímco humanitní vědci o smyslu své práce často pochybují, BIS nyní jistý smysl nastoluje. Sice nepřímo, ale poměrně jasně. Kontroverzní poznámka je pro akademickou obec výzvou k zamyšlení, co dělat jinak, aby dějepis studenty a celý stát tváří v tvář bezpečnostním hrozbám posiloval. Jestliže za hlavní současné globální hrozby snad souhrnně můžeme označit diktatury a autoritářské státy, zdevastované životní prostředí a zrychlující se koncentraci moci a bohatství v rukou zlomku populace, obranou proti nim, již může nabídnout dějepis a literatura, by zřejmě mohla být kultivace kritického myšlení, tvořivosti, pokory i sebedůvěry, empatie. Znalosti a citlivost by se snad měly opírat o respekt ke vztahům – ke kontextu.
Kontext, má-li mu být věnována zvýšená pozornost (namísto tradičně pranýřované mechanické faktografie), vyžaduje v případě historiografie široké časové rozpětí. Je ostatně dobře známo, kolik silných a stále živých tezí o specifičnosti modernity je založeno hlavně na chabých znalostech starších dějin. Představa, že výše naznačenou obranyschopnost lze založit na potlačení výuky starověku a zdůraznění dějin soudobých, je myslím scestná. Přesah vyžaduje znalost širokého pole inspirativního dějinného materiálu, dlouhých kontinuit i přeryvů, velkého množství variant a možnost jejich srovnání. Namísto zpochybňování proporcí rozložení výuky mezi starší a moderní dějiny by myslím bylo třeba soustředit se znovu na to, co je obsahem vyučovaných dějin – a to stejnou měrou i těch starších, byť o nich zrovna zpráva BIS nehovoří.
Středověk pro 21. století
Ruská či čínská hybridní strategie bývají spojovány s posilováním extrémních názorových pozic a ničením konsenzuálních středních cest, s vyhrocováním identitní politiky na pravici i na levici – nejen v otázkách etnicity, národnosti či rasy, ale třeba i pohlavních rolí či náboženského cítění. Neudržitelně se zhoršující klima a rozpadající se ekosystém vyžadují nové pojetí vztahu člověka k přírodě a k věcem. A postupující oligarchizace spojená s monopolizovaným mediálním světem brání globálnímu řešení většiny významných problémů. Vyostřená politika identit pracuje s kulturními tématy, její argumentační rámce bývají založeny na představách o dlouhém trvání či naopak ostrých diskontinuitách – hodnocených tu pozitivně, tu negativně. Rozvrhuje, co je tradiční a co nikoli, co je naše a co cizí, co je původní, co je autentické, co je nové a pokrokové. Zmiňovaná prosovětská interpretace dějin se ani zdaleka netýká jen období, kdy existoval Sovětský svaz. Právě naopak, ve značné míře využívá dějinných obrazů ještě starších než zmíněné národní obrození. Týká se veškerých dějin a domnívám se, že právě ve výuce dějin starších (ale částečně i v bádání o nich) přetrvává nejvíce „toxických“ reziduí. Možná jsou na tom moderní dějiny lépe a oslovení historici jsou zprávou BIS popuzeni právem, ale například česká medievistika v odpovědích na otázky počínajícího 21. století zatím dle mého názoru skutečně selhává.
Ve výuce starších dějin a literatury stále setrvačně (tedy většinou jistě nevědomě) přežívají narativy falešně podporující teze opakované na dezinformačních webech spojených například s proputinovskou alternativní pravicí – základem je vnímání českých předmoderních dějin jako izolovaného a čistého starého světa, jejž narušoval především konflikt s německým etnikem. Stále se lze setkat s pozitivním oceněním toho, psalo-li se někde „už“ českým jazykem a ne „ještě“ jiným. Literatura i politika jsou stále dlouhým seznamem individualizovaných mocných bílých mužů a jejich úspěchů, stále se jako ústřední téma dějin nekriticky přebírají jejich falocentrické představy o světě a sobě samých. Některé síly bývají označovány jako progresivní a jiné ne, mnohé jevy jsou oslavovány jako pocházející z intuice a lidu, nikoli od institucí či elit. Východiskem je představa o odvěké stabilitě heteronormativního pojetí sexuality, pohlaví a rodiny, již podporuje emotivní spojení kategorií soukromého a veřejného – stát je pojímán jako výsledek přirozené návaznosti na „naši vlast“, zemi otců a jejich mateřštiny. Ruská propaganda dnes burcuje právě na obranu tohoto fiktivního království „tradičních hodnot“.
Dějepis po roce 1989 nezačal být apolitický. I nadále jsou v Česku starší dějiny vykládány převážně v duchu imperiálního dělení světa na civilizovaný a barbarský. Pozornost se zaměřuje na udržení představ o plynulé kontinuitě vybraných stěhujících se či usazených národů a států, případně se instrumentalizuje dlouhé trvání sdílené a specifické kultury a politiky zemí středovýchodní Evropy. Naproti tomu dějiny destruktivního přístupu k životnímu prostředí jsou sotva v plenkách, nedaří se předmoderním sociálním dějinám, středověká interakce křesťanství a islámu je pojímána předsudečně, dějiny žen, Židů a Romů jsou konstruovány od počátku jako povinné, druhotné, nepříjemné a bolestivé; ukrajinské či vietnamské dějiny se nevyučují skoro vůbec…
Všechno je důležité a pro výuku je samozřejmě třeba zvolit jen něco – na výběru ale záleží. Vztah a přehodnocení vztahu člověka k přírodě a k věcem nelze z pozice historie kritizovat jen na základě modernizačních (ať už kapitalistických, či socialistických) projektů druhé poloviny 20. století. Nabízí se zdůraznit naopak možnosti poznání pravěku či třeba předmoderní kosmologie a přírodovědy, na nichž lze velmi názorně předvést konstruovanost hranic mezi lidstvím a animalitou, kulturou a přírodou, životem a věcí. Odolnost vůči propagandě nelze ve školství budovat potlačením archeologie a antropologie. Propaganda pracuje s tezemi o tom, co je kterému společenství přirozeně či kulturně vlastní a co je mu cizí, těží ze sdílených zavádějících představ o dávné minulosti.
Přinejmenším z pohledu medievistiky tedy vnímám poznámku BIS o výuce dějin jako vítanou výzvu k debatě a oprávněné upozornění na dlouhodobý a závažný problém. Starší dějiny je třeba pečlivě a opatrně promýšlet a „obnovovat“ tak, aby pozůstatky dávno překonaných etnocentrických narativů nenahrávaly propagandě světových totalitních velmocí, jež s nimi dovedou efektivně a nebezpečně pracovat. Kriticky přehodnocované starší dějiny mohou zprostředkovat i komplexnější pohled na svět, tolik potřebný v době klimatické krize – vždyť i myšlenkový vývoj, který k ní vedl, trval tisíciletí. Netvrdím, že vím, jak na to, ale myslím, že by se na aktivní hledání odpovědí mělo akademické prostředí zaměřit. Navrhuji ke zprávě BIS přistupovat primárně vděčně a s důvěrou a namísto sporných formulací v ní hledat produktivní jádro. Třeba to tuzemské historiografii pomůže najít i nový smysl oboru – smysl daný jasně formulovaným veřejným zájmem, zájmem udržitelnosti a bezpečí.