Polemický článek Martina Šorma „Historik a kořeny evropské migrační krize“ (ĎaS 8/2018) bezprostředně navazuje na glosu Petra Zídka „O jedné analýze migrace“ (Lidové noviny 12. 9. 2018), na niž jsem odpověděl statí „Potřebujeme svobodnou diskusi o migraci“ (Lidové noviny 17. 9. 2018). Inspirační zdroje prozrazuje nejen celkové pojetí a styl (vytrhávání slov a útržků vět z kontextu, následně jejich protismyslné spojování), ale také odvolání na někdejší diskuse se Zídkem a důraz na jeho oblíbené dílčí téma (export zbraní). Pokud zůstal Zídek při koncipování polemiky pouhým učitelem, pak našel v Šormovi zdatného následovníka.
Cílem polemického útoku je knížka Evropská migrační krize (Náčrt tématu ve 27 bodech) s anglickým a českým textem. V ní jsem jasně napsal, že jde o komplexní, mimořádně složitý problém a že je žádoucí pokoušet se stále znovu o co možná nepředpojaté utřídění myšlenek a vytváření východisek pro věcnou, neemocionální rozpravu. Zdůraznil jsem, že tato úvaha nepředkládá jednoznačné soudy ani konečná řešení, ale formuluje problémy a klade alespoň některé otázky, kterými by se mohli zabývat i čeští vědci, pokud chtějí veřejnou rozpravu ovlivnit racionální argumentací. Podtrhuji: jde o úvahu (jednu z mnoha možných úvah ve svobodné diskusi), o kladení otázek (v žádném případě o kategorické soudy), o podnět k promýšlení – ať již souhlasnému, či zamítavému. Zda na ni reaguje historik, politik či jiný čtenář a jak ji žánrové označí, je už zcela mimo dosah autora publikace.
Ve svobodné diskusi, kterou by měla demokratická společnost pokládat za jeden ze svých podstatných znaků, lze diskutovat o jakémkoli problému. Účastník debaty zpravidla volí takové pojetí, které je blízké jeho vzdělanostnímu zázemí, ideovým východiskům a sociálnímu, profesnímu i osobnostnímu zakotvení. Pokud chce zachovat korektnost, snaží se důkladně přečíst a pochopit kritizovaný text či recenzovanou práci a dodává k ní svůj komentář. Pokud je toho schopen, postupuje sine ira et studio.
Šorm zvolil jiný postup. Vyhnul se věcnému rozboru kritizovaného textu, neboť předpokládal, že většina čtenářů ĎaSu knihu nikdy číst nebude a spokojí se s jeho jednostranným odsudkem. Veškerý svůj intelektuální potenciál soustředil na pozoruhodné nakupení negativních charakteristik, s jakým se setkáme jen v málokterém dějepisném textu. Na pouhých dvou stránkách dokázal označit moji úvahu či její části – leckdy opakovaně – těmito slovy: absurdní, ahistorický, bezcitný, daremný, falešný, chucpe (tedy nejspíš drze opovážlivý), kontroverzní, lživý, manipulativní, matoucí, nebezpečný, neférový, nehumánní, nekorektní, nekritický, nepravdivý, neuctivý, plochý, podezřelý, propagandisticky posluhující, protiněmecký, selektivní, šířící dezinformace, fantazie, klišé, konspirace, předsudky, stereotypy a strach, účelový, zamlžující, zavádějící a zkreslující. To je skutečný literární výkon, který by spíše než popularizační časopis mohl docenit lépe honorovaný bulvár.
Metoda Šormovy polemiky spočívá v tom, že kritizovaný text rozloží na čtyři části. Naprostou většinu textu, včetně jeho východisek a závěrů, ponechá bez povšimnutí. Některé věty z textu si vybere, z nich vytrhá slova či skupiny slov a spojí je se svým komentářem tak, aby vyznívala nesmyslně nebo provokativně. To, v čem by případně mohla panovat shoda, prohlásí za nicotné. A konečně pokud v kritizovaném textu nenajde to, co sám potřebuje, pomůže si svéráznou logikou a prohlásí, že to, co autor nedoříkává, ale zjevně hájí, se zdá být… Nechybí ani interpolace cizích, extrémních názorů, které jsou čtenáři podsouvány tak, jako by vycházely z kritizovaného textu, ačkoli si je Šorm expresivně naformuloval sám (příkladně charakteristika ekonomického migranta ve smyslu zákeřného, líného podvodníka, který přichází neoprávněně žádat o dávky). Takový způsob nakládání se zdroji u doktoranda, působícího v ctihodném Centru medievistických studií, odborníky nejspíš udiví, zato dávné inkviziční soudy nad kacíři a čarodějnicemi by podobný žalobce vskutku nadchl!
Témat, která by stála za rozbor, je daleko víc, než lze na vymezeném prostoru zmínit. Tedy alespoň některá. Jestliže se Šorm rozhořčuje nad mým údajně neoprávněným konstatováním tvrdosti „velkých“ dějin, pak by zároveň neměl odsuzovat kolonialismus a zdůrazňovat viny za koloniální historii. Zdůrazňuje-li český podíl na alarmujícím trendu vzrůstající nerovnosti mezi bohatými a chudými státy, měl by vysvětlit, jak se Češi podíleli na koloniálním ovládnutí „třetího světa“ a jak dnes kořistnicky využívají surovinových a lidských zdrojů rozvojových zemí. Chce-li kritizovat český podíl na zahraničních vojenských misích (což je samozřejmě možné), měl by říci, jak si představuje řešení současných vojenských konfliktů a úpravu spojeneckých svazků České republiky. Snaha vytěsnit pojem míru z dějin Evropy (v míru jsme nikdy nežili, praví na základě vlastní životní zkušenosti Šorm) je z hlediska jisté optiky myslitelná, ale je otázkou, oč lepší porozumění nedávné minulosti by nám přineslo ztotožnění první a druhé světové války se studenoválečnickým napětím, a dokonce s vývojem po roce 1989. Šorm si prostě libuje v silných výrazech; kupříkladu Izrael, Jižní Afrika a Maroko jsou pro něho jen evropské koloniální projekty, zatížené historií rasové segregace. I takové názory jsou možné, byť z nich čiší politická jednostrannost, emotivní zaujetí a neznalost tamní reálné situace. Je však velmi podivné, že Šorm své představy míchá jako výbušný rétorický koktejl do polemiky o textu jiného zaměření.
Za užitečnější bych pokládal výzvu k důkladnějšímu zhodnocení témat, která dosud zůstávají spíše v deklarativní rovině, nebo jsou z důvodů politické korektnosti opatrně obcházena. Za základní problém považuji únosnou míru regulované imigrace na starý kontinent. Evropa se sice může jevit jako bohatý světadíl, ale jejích problémů přibývá. Sama bude vystavena důsledkům klimatických změn v těžko předvídatelném rozsahu; je otázkou, jak si evropské státy poradí se svými obyvateli a s přistěhovalci v situaci masivní robotizace a automatizace; důležitým faktorem se stane poměr světových mocností k Evropské unii oslabené brexitem v době, kdy se zřetelněji než dříve vymezují národní zájmy a dochází k nové regionalizaci světa; navíc je nutno počítat s tím, že zainteresované obyvatelstvo jednotlivých zemí v době krizí mnoho nedá na výzvy skutečných či domnělých filantropů. Slova o pochopení, soucitu a globálním řešení znějí pěkně, ale konkurující si velmoci, jak známo, se až dosud řídily především svými pragmatickými zájmy. Prokáže-li někdo opak, může směle aspirovat na Nobelovu cenu míru.
Komplexní téma migrace si zaslouží svobodnou diskusi, neboť v ní jde o vážnější problémy než jen o lacinou autorskou sebeprezentaci. Polemický text Martina Šorma ke skutečné výměně názorů nijak nepřispěl. Lze snad ocenit alespoň to, že jeho tvůrce vzkřísil pozapomenuté adjektivum „daremný“, příznačně spojující darebáctví s marností, a vrátil ho do života. Bohužel nic víc.