PAMĚŤ NÁRODA
do 9. prosince 2018
Letenské sady, Praha pořádá Post Bellum, o. p. s.
http://stalin.pametnaroda.cz/
Prvního října 2018 se otevřela instalace v podzemí bývalého Pomníku J. V. Stalina na pražské Letné a v jeho okolí. Výstava zaznamenala mimořádný ohlas médií a stala se frekventovaným místem návštěv škol a veřejnosti. Jaký historický příběh je zde k vidění? Jak se vztahuje k archivu Paměti národa a co může říci o ambicích Post Bella vybudovat na témže místě Institut paměti národa?
Výstava se skládá ze čtyř částí. Symbolický monument tvoří černá Zeď umístěná na hraně podstavce bývalého památníku, která má podle autorů připomínat cenzuru, nesvobodu a násilné rozdělování světa. Zbylé tři části pak přinášejí obsahovou část památníku. Část Obrazy umístěná v jedné části podzemí je videomappingovou instalací, jež nabízí v deseti minutách devět obrazů z českých dějin: 15. březen 1939, bitvu o Británii, transporty židovského obyvatelstva z Prahy, boj parašutistů v kostele v Resslově ulici, poválečné násilí na českých Němcích, brutalitu věznic padesátých let, boj o rozhlas v srpnu 1968, výslech v sedmdesátých letech a listopad 1989 v Praze. Diváci stojí v drátěné „kleci“ a pozorují střídající se výjevy, čerpající z kánonu současné kultury vzpomínání: holocaust zastupuje jízda vlakem, rok 1968 střet tanku a mladého demonstranta, sametovou revoluci pak svíčky. Symbolickým momentem, který se opakuje v několika částech sekvence, je silueta historické budovy Národního muzea, odkazující na význam Václavského náměstí pro zobrazované události. Zvukovým doprovodem se prolíná motiv různě silného hřmění – divák je tak vyzýván, aby chápal celý příběh jako „bouři dějin“, která se přehnala 20. stoletím.
V druhé části podzemí, nazvané Svědectví, je umístěna pětačtyřicetiminutová koláž úryvků z rozhovorů s vybranými pamětníky. Na vertikálně umístěných panelech můžeme sledovat obličeje vypravěčů, kteří se střídají ve svých promluvách k dané historické události či období. Krátký komentář – namluvený hlasem mladé dívky – pak seznámí diváka s obrysy životního osudu pamětníka. Oproti Obrazům je tato část výrazně komplexnější: nabízí deset témat, přičemž výrazně podrobněji je rozčleněno období protektorátu, respektive druhé světové války, které zahrnuje kromě okupace a holocaustu také domácí a zahraniční odboj, pražské povstání a následně divoký odsun. Pro čtení současné instalace je podstatným kontextem spojitost témat o normalizaci a sametové revoluci s televizní sérií Příběhy 20. století. V aktuální výstavě vystupují titíž pamětníci v záznamech totožných rozhovorů, ovšem v odlišně komponovaném celku.
Na spodní terase podstavce je umístěna řada panelů – nazvaných vznosně Stély –, které podle brožury pro návštěvníky popisují historické události, které jste zahlédli v obrazech a ve vzpomínkách v podzemí. Další jsou pak rozmístěny v parku a na nich je možné se dozvědět více o jednotlivých pamětnících, z jejichž výpovědí je vytvořen celek instalace. Snaha dodat ke vzpomínkám i historický kontext je chvályhodná, nicméně ne vždy je tento cíl naplněn. Zatímco některé události jsou popsány „učebnicovým“ jazykem podávajícím základní statistiky a širší perspektivu (např. holocaust českých Židů), jiné spadají spíše do žánru dramatického vylíčení (boj parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje), které mnoho kontextuálních informací nepřináší.
Zajímavé je sledovat, kdo jsou hlavní aktéři dějin. V části věnované letům 1939–1948 tvoří dynamiku děje nerovný střet mezi nacisty, Čechoslováky a Židy, respektive v poválečném období mezi Čechoslováky a Němci. Po roce 1948 jde o „režim“ resp. „komunisty“ a v protikladu k nim „obyvatelstvo“. V logice výstavních textů byl režim tím, kdo utlačoval, manipuloval a utiskoval pasivní obyvatelstvo. Tato logika redukující dějinné procesy na příběh o obětech a pachatelích by si také jistě zasloužila revizi směrem od hodnotících soudů k promyšlenému výběru informací, které představují kontext daných událostí a spolupodílejí se na legitimitě jejich výběru. Z tohoto pohledu jsou Stély místem, kde se koncentruje maximálně konsenzuální narativ o utrpení českého národa v boji za demokracii, v němž jsou potenciálně sporné body upozaděny. Na terase se také můžeme více dozvědět o rámci vzniku celého projektu. Ten je v podstatě trojí. Zaprvé výročí sta let republiky podané jako výzva k uvědomění si nesamozřejmosti občanských svobod v době jejich ohrožení. Zadruhé je instalace spojena se snahou Post Bella vybudovat v podzemí „pod Stalinem“ Institut paměti národa, který by byl stálou prezentací archivu Paměti národa. Zatřetí prezentace samotného archivu, a tím i dosavadní práce organizace Post Bellum a všech, kdo na projektu Paměti národa spolupracují.
Na první pohled by se mohlo zdát, že celý projekt tvoří koherentní celek výkladu českých dějin skrze jeho tragické události a mohli bychom pokračovat v detailnější diskusi nad výběrem a interpretacemi jednotlivých událostí i nad celkovou konstrukcí příběhu. Toho se, doufám, ujmou povolanější. Já obrátím pozornost jiným směrem, abych ukázal značnou různorodost, či dokonce nespojitost jednotlivých částí. Domnívám se, že v daném rámci je klíčovou otázkou vztah jednotlivých částí k archivu nahrávek Paměti národa.
Obrazy nabízejí pohlcující podívanou, pro jejíž interpretaci jsou zásadní dva faktory: zaprvé že dějiny jsou zde představeny vždy z jediné perspektivy, a zadruhé že tato perspektiva se kryje s perspektivou pamětníka. Navozuje-li projekce dojem vlaku jedoucího do Osvětimi, divák se ocitá v roli pasažéra – nevidíme mapu železniční sítě ani vlak stojící na nádraží, jako bychom mu přihlíželi, ale jsme chtě nechtě postaveni do pozice oběti jedoucí vlakem neznámo kam. V případě boje parašutistů se ocitáme v kostelní kryptě obleženi gestapem a ve vyšetřovně StB si vyslýchající na nás „posvítí“ v roli vyšetřovaných. Dějiny jsou zde skrze videomapping sjednoceny s pamětnickým vyprávěním. Proces výběru pamětníka, zaznamenání rozhovoru a jeho interpretace pomocí počítačové animace jsou zakryty za „rozhraním“ projekce a je divákovi nepřístupný.
Svědectví nabízejí odlišný přístup. Ke každému z témat promlouvá více hlasů, každý zdůrazňuje jiné aspekty či specifickou osobní perspektivu. Mluví muži i ženy, různé generace, lidé s odlišnými zkušenostmi. V případě tématu tzv. normalizace vypovídají jak ti, kteří se na tomto procesu aktivně podíleli, tak ti, kterým přinesl ztrátu zaměstnání či osobní svobody. Velmi zajímavá je kompozice Petra Mičky a Jiřího Imlaufa, kteří byli vyslýcháni za účast na stejné demonstraci u Lennonovy zdi v druhé polovině osmdesátých let a pro každého to mělo odlišné následky. Zde je svědectví pamětníka ukázáno jako jedna z možných výpovědí a jako jedna z mnoha zkušeností. Jednotícím prvkem je dívčí hlas čtoucí komentáře oddělující jednotlivé kapitoly. Tento prvek modeluje z pohledu autorů ideální situaci: mladý člověk se ptá na minulost skrze příběhy pamětníků. Přístup uplatněný v rámci Svědectví vytváří prostor pro diváka a jeho interakci se shlédnutým materiálem. Na co bych se zeptal/a já? Kdo všechno může být pamětník či pamětnice? Čí perspektiva chybí? Proč se vzpomínky na stejnou dobu/událost liší?
V této souvislosti nelze nezmínit souvislost s televizní sérií Příběhy 20. století, jejichž první díl měl premiéru na začátku září 2017. Nejde ani tak o tematickou souvislost, ale spíše o vztah k archivu pamětnických vyprávění. Zde šli autoři v přiznání média rozhovoru o krok dále. V jednotlivých dílech je v některých scénách přiznané prostředí studia, kde probíhá rozhovor, čímž je vznik výpovědi odhalen jako situace, ve které má interakce tázaného a tazatele významný vliv na výslednou podobu výpovědi. Na rozdíl od instalace na Letné zde můžeme slyšet i položenou otázku a nejen část odpovědi. Pamětníci se během vyprávění potí, zadrhává se jim hlas, protiřečí si mezi sebou (např. Moje StB) a některé díly (např. Agent Vian) připouštějí možnost, že jeden z pamětníků vědomě nemluví úplnou pravdu. Výpovědi jsou doplněny o archivní záběry a teprve pak vzniká finální výpověď o tématu.
Současná instalace v podzemí „Stalina“ představuje dvě cesty, jak naložit s pamětnickým vyprávěním ve veřejném prostoru. Ve vztahu k archivu Paměti národa se tyto cesty zásadně rozcházejí. Imerzivní cesta Obrazů zakrývá rozdíl mezi pamětnickým vyprávěním a výkladem historie a do veřejného prostoru vnáší sice působivé obrazy dějin, ale ve své podstatě uzavřené před kladením otázek. Naopak Svědectví představují dějiny skrze mnohost perspektiv a přiznávají subjektivitu pamětnického vyprávění. To jim ovšem podle mého soudu neubírá na autoritě ani atraktivitě. Otázky, které v konfrontaci s kompozicí Svědectví vyvstávají, mohou být dobrým východiskem pro hlubší zájem o soudobé dějiny. Rozpor mezi oběma částmi instalace nedokáží zakrýt ani druhé dvě části výstavy Zeď a Stély, v jejichž názvech jako by se odrážela jejich stabilizační funkce.
Dvojakost aktuální instalace představuje otazník nad plánovaným Institutem paměti národa. Pokud by se kurátoři rozhodli v budoucnu navázat spíše na postup Obrazů, půjde zde především o to, jakou interpretaci českých dějin nabídnou. Jistě by bylo cenné přinést do veřejné diskuse originální pojetí historie 20. století, tomu nicméně současná podoba příliš nenasvědčuje. Z mého pohledu nejhorší variantou je, že pod Stalinem vznikne památník národního utrpení, ve kterém budou výpovědi pamětníků jen ilustrovat velký dějinný příběh. Na druhou stranu Svědectví a Příběhy 20. století ukazují i na jiné cesty, které se namísto na výklad dějin soustředí na samotný archiv a variabilitu jeho možných čtení. V tomto přístupu vnímám potenciál k tomu, nepředkládat návštěvníkům encyklopedii dějin, ale vytvořit prostor pro rozvoj jejich historické gramotnosti. A být historicky gramotný znamená mít mimo jiné povědomí o tom, jak se z minulosti stává historie a jakou roli v tom hraje právě archiv.
Obecně lze říci, že autoři současné instalace dělají s archivem Paměti národa v principu to nejlepší, co je možné: dávají ho k dispozici umělcům, podrobují ho mixování, vzájemné konfrontaci výpovědí, vytváření kompozic. Přestože z mého pohledu i po otevření výstavy na Letné zůstává co do vztahu k archivu Paměti národa nejlepším produktem z dílny Post Bella série Příběhy 20. století, v podzemí Stalina je vystaven především značný potenciál, který archiv skýtá na poli vzdělávání a prezentace dějin ve veřejném prostoru.