Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Archeologické nálezy

Aktuální číslo

Jak by podle vás mělo vypadat Národní muzeum 21. století?

Jak by podle vás mělo vypadat Národní muzeum 21. století?

Anketa (v č. 8/2018 a 9/2018)

Česká republika (a nejen ona) potřebuje muzeum méně „národní“ a více „občanské“. A takové, které není postaveno na myšlence exkluzivity a homogenity, ale naopak na konceptu plurality a heterogenity. Muzeum, které se nebojí kontroverzních témat ani společenské diskuse a jehož výstavy kladou nové otázky a nabízejí nové perspektivy, a nejen potvrzují to, co už dávno známe z učebnic. Dobré muzeum ukazuje, že na jedno téma lze pohlížet z různých perspektiv. Ta „národní“ je vždy jen jedna z mnoha, přičemž nemusí být vždy ani dominantní, ani nejvhodnější. Úlohou muzea pro 21. století není jen přilákat co nejvíc lidí, ale publikum co nejpestřejší. V intencích výzvy spisovatele, držitele Nobelovy ceny, Orhana Pamuka: V muzeích máme historii, ale to, co potřebujeme, jsou příběhy. V muzeích představujeme národy, ale to, co potřebujeme, jsou lidé. V muzeích jsme si zvykli na skupiny, ale to, co potřebujeme, jsou jednotlivci. V muzeích jsme si zvykli na reprezentaci, ale to, co potřebujeme, je komunikace.

Adam Hudek, Historický ústav Slovenské akademie věd


Nerad bych, aby to vypadalo jako projev stařecké sebestřednosti, ale když jsme v roce 1999 v NLN vydali Osudové osmičky, tak jsem v závěrečné pasáži medailonu o založení Národního muzea položil řečnickou otázku: Bude další proměna muzea (žijící instituce) v mauzoleum (mrtvý památník) pokračovat. nebo vývoj nabere opačný kurz? Jak se na něm podepíší další osmičková výročí? A jak je mým zvykem, tak jsem si i sám odpověděl: Na tyto otázky těžko předem dát odpověď. Pro začátek by stačilo snad jen vědět, do jaké míry je Národní muzeum připraveno po 180 letech své existence vstoupit do třetího tisíciletí křesťanského letopočtu. A po dalších dvaceti letech si neumím odpovědět lépe.

Pavel Bělina, historik


Ať už je v něm umístěno cokoli, líbilo by se mi muzeum schopné sebeironie: instituce, která by se nebála kopnout si do svých honosných základů a příležitostně si „očůrat“ své nové zdi, což je koneckonců letitá kratochvíle vesele praktikovaná školáky po celé zemi, a tudíž hodná zápisu do paměti národa. Když jsem historickou budovu Národního muzea navštívil poprvé jako šestiletý chlapec v doprovodu svého dědy v polovině osmdesátých let minulého století, jednalo se o navýsost vážnou záležitost: šlo se v nedělním oblečení, prostory byly prodchnuty posvátným tichem, zastavil se čas, zjevila se věčnost národa. Hodinky začaly opět tikat až v momentě, kdy můj mladší bratr — dnes mimochodem ředitel regionálního muzea v Jičíně — pustil větry a to svaté ticho nemilosrdně proťal vlnou lidských potřeb, smíchu a pohlavků. Nesmrtelnost byla ta tam. V mžiku tak přirozenou cestou již jako předškolák dosáhl toho, co mi později zabralo dvacet let usilovného studia na předních univerzitách západního světa: poznání, že permanentnost národa je pouze fikcí. Že národ existuje především v našich proměnlivých představách a konáních, jako jejich zdánlivě stabilní ontologický efekt. Že ty honosné základy a zdi historické budovy na Václavském náměstí jsou vlastně lež, protože Národní muzeum, to je především proces vyprávění. Mělo by to svým návštěvníkům náležitě připomínat. Rád bych tedy, aby tematizovalo nejen důležité postavy a momenty národních dějin, ale také samo sebe, a dokázalo se občas shodit. Národ s tak komplikovanou historií jako ten náš, jehož jedinou stálou veličinou je změna, snad ani jiné muzeum mít nemůže.

Milan Babík, Colby College


Národní muzeum umí nejlépe ze všech národních kulturních institucí řídit své vztahy s veřejností a – jak je zřejmé z jeho sebevědomého investičního programu – i s politickou sférou. Již před rekonstrukcí historické budovy dokázalo připravovat výstavy, které poutaly zájem, a upoutat zájem k výstavám, které připravilo. Rekonstrukce sama je velký manažerský výkon. O koncepci chystaných stálých expozic nemám prakticky žádnou představu, veřejná diskuse o nich mi chyběla, zaznamenal jsem jen náběhy k ní. Nepochybuji, že nové expozice budou moderní (tedy spíše postmoderní či ještě raději post-postmoderní): synekdochické, nespoutané prostou chronologií, hravé, interaktivní, digitálně augmentované, bude v nich správný počet plejtváků myšoků, jinak řečeno, mezi exponáty budou na správných místech rozmístěny a komunikačně vyzdviženy atrakce schopné vyvolat zájem a povzbuzovat k sebeidentifikaci s muzeem. Přál bych si, aby to všechno bylo skvěle architektonicky adjustováno a popsáno na úrovni toho nejlepšího grafického designu, který bude sám sebou poukazovat k vyspělé typografické tradici českých zemí, ale zejména uspořádáno podle srovnatelně vynalézavé a současné interpretace minulosti celku světa a společnosti. Takovéto vyprávění by podle mého názoru mělo respektovat následující principy:

  1. Propojit dějiny přírody, společnosti, technologie a kultury tak, aby návštěvník na každém kroku zažil, jak jsou ve věku antropocénu komplexně provázány, jak je každý náš krok s to vyvolat efekt motýlích křídel.

  2. Problematizovat představu malosti, izolovanosti a ohraničenosti Česka, a to důrazem na začlenění civilizačních i přírodních procesů formujících zdejší život v minulosti i současnosti do evropských, globálních a kosmických souvislostí.

  3. Nahradit prizma dějin Čechů prizmatem dějin českých zemí, v nichž je český národ jen jedním, jakkoli velmi důležitým aktérem, a ukázat rozmanité formy národních identit, nejen ty exkluzivní, které prosazoval moderní nacionalismus.

  4. Začlenit do příslušných souvislostí také literární a umělecké výkony, které jsou mezi památkami minulosti jedinečné tím, že před námi jako před čtenáři, posluchači či diváky dokáží stále znovu ožívat jako to, do čeho vkládáme a co nám dává zcela současný smysl, a tím problematizovat představu oddělenosti dějinných obsahů od našeho současného života.

  5. Vrátit radikální socialismus a komunismus jako domácí politický proud zpět do dějin 19. a 20. století a překonat důsledky polistopadového antikomunismu při výkladu dějin a kultury takových období minulosti, jako bylo husitství, druhý odboj, pražské jaro apod.

  6. V oblasti soudobých dějin v souvislosti s odsunem českých Němců, každodenním životem ve státním socialismu i třeba listopadem 1989 demonstrovat legitimní pluralitu kolektivních pamětí.

Protože stálou expozici NM chápu jako instituci společensky normativní, měla by podle mého názoru maximálně zdůrazňovat hodnoty vyspělé, inkluzivní, liberálně demokratické společnosti: být sebekritická, protirasistická a nábožensky tolerantní, stranit marginalizovaným skupinám minulosti i současnosti, propagovat solidaritu s jinými blízkými i vzdálenými společnostmi a regiony, vyzdvihovat přínos etnických a sexuálních menšin společnému životu a s úctou navazovat na velká emancipační hnutí moderní doby včetně hnutí dělnického a ženského.

Zcela stranou jsem zatím ponechal funkce NM jako vědecké infrastruktury. Profesně mi v této oblasti leží na srdci zejména situace a budoucnost oddělení časopisů Knihovny Národního muzea, které je fakticky národní konzervační knihovnou periodického tisku. V Zámečku pracují dobří lidé, ale vznáší se nad ním jakási kletba. Jinak si nedokážu vysvětlit, že na síti dosud není jako první volba pro studenty, historiky i občanskou veřejnost Národní digitální knihovna periodického tisku, která by přetékala nenahraditelnými sbírkami tohoto oddělení, o dislokaci, dostupnosti, katalogizaci a bibliografickém zpracování materiálních fondů ani nemluvě.

Tento příklad naznačuje, že ani NM se nevymyká situaci tzv. velkých národních kulturních institucí, k nimž dále patří Národní knihovna, Národní galerie, Památník národního písemnictví atp. Všechny již čtvrtstoletí namáhavě zápasí se svou dislokací a s uvedením svých budov do souladu s potřebami současné péče o sbírky i s potřebou koncipování nových stálých expozic, které by nahradily ty, které koncepčně odrážely stav společenských a humanitních věd kolem poloviny 20. století. Současně se učily a v horším případě dodnes učí vytvářet a udržovat takový svůj mediální obraz, který jim přinese uznání veřejnosti a tím zajistí jejich existenci proti výkyvům v jednání politické sféry. V této situaci jim leckdy nezbývají síly na jejich méně viditelné, o to však náročnější vědecké a odborné úkoly.

Pavel Janáček, Ústav pro českou literaturu AV ČR


V 21. století by české Národní muzeum mělo být místem, kde návštěvníci získají nejzákladnější představu o proměnách krajiny, společnosti a kultury země v průběhu věků, v níž žijí nebo kterou přijeli poznat. Zemské pojetí stálé expozice není myslitelné bez uchopení regionálních zvláštností vytvářejících rozmanitost chronologicky představeného celku. To lze dobře ukázat na hmotné kultuře jednotlivých struktur společnosti, v nichž se zrcadlí proměňující se obrazy jejich identit, které vybízejí k přemýšlení. Na jedné straně může takové uchopení stálé expozice navrátit do českého Národního muzea každodenní život země. Na straně druhé může přispět ke zmenšení patosu velkých dějin, jejž návštěva obdobné instituce vyvolává. I prostřednictvím všedního života společnosti a její kultury je možné chápat české Národní muzeum v 21. století jako místo paměti země, kterou budou návštěvníci považovat za uvěřitelnou.

Václav Bůžek, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity České Budějovice


Podle mého názoru by takové muzeum mělo dnes být již místem jiným než jen tím, které buduje a prezentuje své unikátní historické sbírkové kolekce. Jeho místo v české společnosti bych si přála vidět ambiciózněji. Jako místo, které se i skrze muzejní dokumentaci, výzkumnou a prezentační činnost aktivně zapojuje do potřebných úvah o českých dějinách a jejich interpretace. Otevírá opomíjená či dosud nedostatečně zpracovaná témata naší minulosti. Mělo by stát v čele a na počátku takových nesnadných snah o reflexi, respektive sebereflexi. Mělo by být sebevědomou odbornou autoritou, která skrze objektivní fakta a nálezy umožňuje českému státu a jeho obyvatelům získávat své důstojné místo ve světě. Díky objektivnímu pohledu do svých minulých, ne vždy jen šťastných etap pomáhá kriticky poznat sebe sama a vyrovnat se s vlastní minulostí. V nastíněné pozici se bude moci podílet na formování mladých generací, kterým napomůže optimálním způsobem směřovat rozvoj tohoto státu a jeho podíl na evropské, ba i světové politice. Z nestranného dokumentátora dějů se tak může stát moderní institucí, která skrze svoji odbornou vědeckou a muzejní práci a jako duchovní opora a správce národního pokladu může ovlivňovat stav naší společnosti. Může fungovat stále jako stánek či kaplička „českého národa“, který netvoří jen Češi, ale jako jeho naprosto integrální a přijímaná součást i všechny ostatní národy a etnika, která tuto zemi obývají, zušlechťují a pro něž je taktéž domovem i vlastí.

Jana Horváthová, Muzeum romské kultury


Mělo by mít odvahu, fantazii a smysl pro humor. Mělo by umět klást otázky – sobě, návštěvníkům, ale i exponátům. Zde se mu nabízí ideální příležitost stát se trendsetterem v regionu: zatímco na západ od nás se muzea ptají, proč jim některé exponáty přebývají a jestli náhodou nepatří jinam, v našich zeměpisných šířkách se naopak nabízí otázka, proč třeba některé chybějí a jak se s těmito prázdnými místy vypořádat. Díry by mělo zároveň zaplňovat i v participaci – a co nejširší spektrum zájemců přitáhnout nejen k pokladnám, ale i do týmu kurátorů.

Irena Kozmanová, historička


Otázka může při nekritickém čtení snadno vyvolat dojem, že něco jako Národní muzeum je fakt, o jehož samotné existenci netřeba pochybovat. Jde jen o to, jaké by mělo být. Nicméně přesto si dovolím nejprve místo odpovědi ptát se jinak: Je vlastně v 21. století nějaké n/Národní muzeum potřeba? Proč by taková instituce měla vlastně v 21. století existovat? Instituce, která nese v podmínkách globalizujícího se a smršťujícího se světa v názvu automatickou národní exkluzivitu? Nicméně pokud již přistoupím na původní otázku, pak by to měla být instituce průběžně reflektující svou roli v současném tuzemském veřejném prostoru, stejně jako místo a význam na muzejní mapě přinejmenším střední, ideálně však i západní Evropy. Kromě toho by to mohla být instituce zpřístupňující návštěvníkům témata vycházející z reflexe dnešního (i malého českého) světa a (témat) vědeckého poznání. Jejich primárním účelem nebude laskavý a zábavný pohled na minulost vedený otázkou, „jak tomu vlastně bylo“, nýbrž úmysl nabídnout taková témata a jejich zpracování, jež umožní nahlédnout a problematizovat současnost. Respektive k současnosti zaujmout postoj.

Jan Randák, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze


Volám po: 1. dávání sbírek do souvislostí, do evropského kontextu, protože to, co se nám může zdát úžasné, přelomové v našem národním životě, historii, bylo kapkou v moři ve světě času; 2. na druhé straně i „malé dějiny“ posouvají hranice těch „velkých“; 3. projekci geopolitické současnosti do daleké minulosti a naopak; 4. klíčová období, postavy, úspěchy pozdějších staletí uvádět v národním i mezinárodním kontextu, což je důležité pro národní sebevědomí… 5. dějinná témata a pohled na ně z různých perspektiv, a to včetně témat kontroverzních spolu se společenskou diskusí, kvalitně a široce zveřejněnou; 6. hlavně smysluplná, moderní propagace sbírek na všech úrovních současných médií; 7. merchandising (pokud zbydou peníze), v tom jsou ostatní muzea, galerie, hlavně v Londýně, zatím nedostižná: deštníky, utěrky, šátky, hrníčky s významnými exponáty, repliky atd. Zkrátka maličkosti na památku…

Růžena Šmejkalová


České Národní muzeum 21. století by mělo být především muzeem pro lidi. Napadají mne dvě přídavná jména: otevřené a hravé. Muzeum by mělo být otevřené v několika ohledech. Má-li jít o Národní muzeum, nemělo by být zdarma? Najdou se v rozpočtu peníze na takovou podporu osvěty a vzdělání? Dále, muzeum by mělo být otevřené svými krátkodobými či jednorázovými akcemi. Muzeum samozřejmě nejsou jen stálé výstavy, ale také bohatý, zajímavý a podnětný program tematických výstav, přednášek a debat. Zde se dostávám k druhému bodu: hravost. Muzeum musí být připraveno na návštěvy rodin s dětmi – i s dětmi docela malými. Muzeum by mělo úzce spolupracovat se školami a nabízet jim programy, které škola sama uskutečnit nemůže. K tomu je zapotřebí podporovat i vědeckou, badatelskou složku muzea – sbírky, archivy a jejich aktivní užití v současném (i mezinárodním) výzkumu.

Jakub Jirsa, Ústav filosofie a religionistiky FF UK


Z pozice učitele bych považoval za přínosné ještě více zpřístupnit budovy muzea školním výpravám, tj. zrušit vstupné do stálých expozic (a optimálně i na dočasné výstavy). Národní galerie už podobný koncept užívá. Zodpovědný pedagog se na návštěvu připravuje odborně a úloha pokladníka ho jen stresuje a zdržuje. Nevím, jak velký zásah do rozpočtu NM by tento krok způsobil, ale společenský dopad by jistě byl pozitivní.

Jan Šindelář, Gymnázium pro sluchově postižené v Praze


Naše Národní muzeum obdivuji a mám k němu velmi úzký vztah. Je to možná i tím, že jsem v dětství a mládí bydlela blízko a také ho často navštěvovala. Nepochybuji o tom, že nová expozice bude zdařilá, protože máme vynikající odborníky… Muzeum bude určitě vybaveno moderní technikou, budou tam k určitým tématům dotykové obrazovky, a hlavně, co bych velmi ráda zdůraznila, popisky předmětů v rozumné výši, tedy nikoliv u podlahy nebo až ve 160 centimetrech, kam menší návštěvník, o dětech ani nemluvě, nemůže dohlédnout. Navštívila jsem hodně muzeí a galerií (u nás i jinde v Evropě) a velký dojem na mě udělaly tyto instituce v Americe. Můžete tam obrazy fotografovat i s bleskem, nařízení jen bez blesku totiž odsuzuje k nefotografování, protože pokud nemáte drahý fotoaparát, budou snímky špatné. Protože si vždy vše prohlížím dosti důkladně, přihlásí se také únava. To vyřešili v Národní galerii ve Washingtonu skvěle – mezi dvě křídla budovy byla umístěna restaurace a prostor ozvláštněn velkým vodopádem… To je dosti náročná věc, není nutná, ale uvítaly to rodiny, nadšené děti a já byla velmi spokojená. Myslete prosím také na tyto lidské potřeby.

Helena Kohoutová


Zda potřebujeme muzeum „národní“, nevím. Každopádně potřebujeme muzeum československých dějin 20. století (z toho plyne, že by nemělo být jenom „národní“, tedy pokud nevěříme na „národ československý“), a především muzeum druhé republiky, tápavého pokvětnového tříletí a muzeum komunismu, pěkně „na dřeň“, otevřené, a přitom udělané tak, aby interaktivností oslovilo ty, co nejsou historiky a co o československých dějin téměř nic netuší, jak to ukazují ankety o povědomí o československých letech 1918, 1948 a 1968. Vzorem pro takovéto muzeum nepochybně mohou být skvěle koncipované expozice Evropského centra Solidarity v Gdaňsku, norimberské Dokumentační centrum Faszination und Gewalt nebo muzeum Berlínské zdi. Zde je možné se poučit, aby pražské „národní“ muzeum vyprávělo i jiné než ploše kanonizované příběhy.

Martin Nodl, Centrum medievistických studií FLÚ AV ČR

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz