Filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer roku 1929 napsal: Osamělý balvan. Tak někdy za soumraku rýsuje se ostře na obzoru, vysoko se týče nad své okolí a jakoby zaléhaje svým stínem. Stejně Masaryk. Promyslil a pokusil se formulovat poslání svého národa. Promyslil a pokusil se formulovat poslání státu, o jehož znovuzrození se zasloužil nade všechny ostatní. (…) A nikdo po něm. Proto zde ční dnes jako balvan, který se neubrání mnohdy smutku své samoty. Snad všechny jeho formulace lze uvést v pochybnost; snad proti všem stavěti nové. Více ještě: Povinná (či samozřejmá spíš) úcta k jeho dílu žádala, aby o toto vše byl učiněn alespoň pokus. (…) Odkaz sebevzácnější nelze nikdy přijmout a přejmout beze změny: čím větší odkaz, k tím větší práci zavazuje. Nás nezavázal. (A odtud i smutek, který z toho balvanu padá i na jiné.) Možná je to o československých intelektuálech příliš příkrý soud. Výbor textů sestavený Lucií Merhautovou a Lubošem Merhautem (Čtení o T. G. Masarykovi, Institut pro studium literatury – Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha 2017) dokládá, že kritického promýšlení, zpochybňování i dalšího rozpracovávání Masarykových textů o umění, morálce a politice bylo v letech 1910–1938 hojně. Mnohé z nich zní pronikavě i dnes – jako třeba soudy Františka Götze (1925): Masaryk konstruuje filozofii našeho národního vývoje (…) nejenom z přesně zjištěných faktů, ale hlavně smělou a bujnou fantazií. (…) Celá tato koncepce je koncepce romantického fantasty... Balvan by měl radost.
- mš -