Válka a její stíny aneb Lekce spravedlnosti
Necelé dva roky po skončení druhé světové války navštíví Německo švédský spisovatel Stig Dagerman (1923−1954) a pod dojmem návštěvy sepíše knihu Německý podzim, kterou ve Skandinávii vydá v roce 1947, na její český překlad však doplněný o předmluvu Elfriede Jelinekové došlo teprve nedávno (přeložil Zbyněk Černík, Mot komiks, Praha 2013). Dagerman, který do dějin skandinávské literatury vešel jako autor sociálních románů (mj. Popálené dítě, 1948, česky 1985), v „německých“ reportážích „Trosky“, „Vybombardovaný hřbitov“, „Chudákův dort“, „Umění klesat“, „Nevítaní“, „Literatura a utrpení“ či „Lesem oběšenců“ popisuje úděl země, která ještě nedlouho předtím nezlomně věřila ve svou výlučnost. A nyní její obyvatelé hladovějí, mnohdy bez střechy nad hlavou, zavřeni v odstavených vagonech, do nichž prší, vyhoštěni ze své domoviny. Jak lidé přijímají tento „trest“? Prokurátor, z kterého se stal sedlák, si ze svého lesa veze domů poslední fůru dřeva. Letos ty, které před dvěma lety pomáhal soudit, vlídně zdraví. Dokonce s pomocí biče zasalutuje. Ach, ty americká ironie! Nacistický právník si jezdí pro dříví do lesa, kde před necelými dvěma lety nacisté věšeli děti. A vysoko nad duby, až skoro u hradu Frankenstein, v soumraku ostře a tvrdě práskají výstřely. To Američané v horách nad lesem oběšenců střílejí vítěznou municí kance. Byla to pro Německo temná doba, jistě však nebyla temnější než ta, jež jí předcházela… A autor dává tušit, jaké nástrahy při denacifi kaci Němce čekají. Anatomie porážky země, již spravují Spojenci – dodatek o aktuálnosti tématu je skoro nadbytečný.
- ivc -
V zajetí chladného tichého zoufalství
Variaci na téma osudovosti a toho, jak jediný okamžik může vychýlit životní dráhy a dlouho do budoucna zasahovat do osudů lidí, rozvíjí v románu Přízrak Alexandra Wolfa (přeložil Libor Dvořák, Albatros, Praha 2013) u nás nepříliš známý ruský spisovatel z první porevoluční emigrační vlny Gaito Gazdanov (1903–1971). Kdesi v jihoruské stepi padne za občanské války výstřel, který srazí z koně mladého jezdce. Vypravěč, jenž střílel, je pronásledován pocitem viny, který v jeho životě obrací vše v marnost. Tento stín na něm leží celé roky, do chvíle, než si – už v Paříži, v prostředí truchlivé ruské emigrace – v jedné povídkové knize přečte popis „svého“ osudového střetnutí ve stepi a pochopí, že jeho domnělá oběť nezemřela. Pokouší se autora vypátrat, Alexandr Wolf mu však podivně uniká a stopa, již po sobě zanechává na životech druhých lidí, vydechuje jen chlad a zmar. Gazdanov se projevuje jako vnímavý pozorovatel a analytik lidského nitra a v nejlepší ruské tradici dokáže zachytit jemné odstíny duševních hnutí. Konečně k setkání s přízrakem dojde. Wolf je uštknutý smrtí, zcela prorostlý představou, že svému konci unikl jen nedopatřením, že žije „přes čas“, a šíří kolem sebe mrtvolné ovzduší: To, več věřili ostatní, pro něj neexistovalo; jakmile se něčeho dotkl on, dokonce i ty nejlepší, nejbáječnější věci ztrácely svůj půvab. Vypravěč a Wolf jsou spojeni pupeční šňůrou neštěstí, s tím rozdílem, že prvý jmenovaný má ještě naději – náhlé milostné vzplanutí mu dává zapomenout na prožité útrapy a zakusit pocit štěstí. Ten ho však paradoxně nakonec vrhá k Wolfovi ještě blíž a následky jsou osudnější než při prvním setkání. Kruh se uzavře, osud se musí naplnit.
- ndv -