Osvobození Paříže 25. srpna 1944 představovalo triumf pro prozatímní vládu generála Charlese de Gaulla, zatímco kolaborační pétainovská vláda byla smetena. Zahraniční politika se od toho okamžiku stala „výsostným polem působnosti“ jejího šéfa a zůstala jí až do jeho odchodu 20. ledna 1946. De Gaulle byl vůči ostatním často v opozici a svému ministru zahraničních věcí Georgesi Bidaultovi a diplomatům z Quai d’Orsay ponechával jen málo prostoru. I přesto, že na mezinárodní scéně neměl faktickou moc, prováděl velmocenskou politiku, která čerpala především ze vzpomínek na minulost a ze snu o budoucí velikosti. V tomto kontextu mu bylo zatěžko odpoutat se od tradičního vnímání „odvěkého ruského spojence“ a přejít k dobové realitě sovětského ideologizovaného a proti Západu namířeného politického režimu, který čím dál tím víc ovlivňoval také francouzskou politiku ve střední Evropě.
...