Politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl 26. dubna 1954 o zrušení posledních pomocných technických praporů (PTP), klasifikace E a institutu výjimečných vojenských cvičení. K 30. dubnu 1954 tak skončilo téměř šestileté nejvyhraněnější a nejotevřenější zneužívání armády k politické perzekuci.
Více než šedesáti tisícům mužů, kteří těmito jednotkami prošli, změnily ony roky dřiny a ponižování v zeleném celý další život. Většina zná příslušníky pomocných technických praporů (PTP) neboli pétépáky z humoristických knih Miloslava Švandrlíka jako „černé barony“, jejichž vojna byla vlastně jedna velká legrace a zábava. Skutečnost byla ale zcela jiná než v románu, jehož autor konec konců v PTP neodsloužil ani jeden jediný den.
POSTAVIT ARMÁDU DO SLUŽEB KSČ! Součástí upevňování moci KSČ po únoru 1948 bylo také totální ovládnutí armády, resp. jejího velitelského sboru. Proběhlo několik vln politických čistek a v průběhu dvou let se důstojnický sbor podařilo zcela změnit. Zůstali jen ti, kteří byli ochotni poslušně plnit stranické direktivy, jejichž řady byly doplněny urychleně připravovanými dělnickými a rolnickými kádry. Nad dodržováním správné linie bděly v armádě stranické orgány a organizace řízené Hlavní politickou správou, která měla statut oddělení ÚV KSČ. Jestliže takzvaně nespolehlivé vojáky z povolání bylo možné propustit a většinou dál pronásledovat, s vojáky základní služby to bylo mnohem složitější. Na plánovanou výstavbu obrovské armády jich bylo málo a zbavit „nespolehlivé“ brance jejich branné a služební povinnosti nešlo. Armádní Obranné zpravodajství už od jara 1948 řešilo složitou otázku: Jak odhalit všechny „politicky nespolehlivé“ a co s nimi udělat v průběhu dvouleté základní služby, aby nedostali do rukou zbraně a nenaučili se s nimi jako nepřátelé zacházet? Ve spolupráci se Sborem národní bezpečnosti (SNB), orgány lidosprávy i organizacemi KSČ a Svazu české mládeže se podařilo provést první prověrku branců nastupujících do armády již k 1. říjnu 1948 a pro „nespolehlivé“ vytvořit v rámci čtyř ženijních pluků odloučené IV. (silniční) prapory, které pracovaly především ve vojenských výcvikových prostorech. Potíž byla v tom, že oněch „nespolehlivých“ byly jen asi čtyři stovky, což v ovzduší narůstající podezřívavosti a špionománie bylo málo – vždyť každý rok bylo odvedeno kolem 150 000 mladých mužů. Přes další prověrky a opatření dosáhl počet vojáků silničních praporů v roce 1950 jen necelých dvou tisíc a bylo zřejmé, že způsob prověřování branců se musí změnit. Nakonec bylo v červnu 1950 rozhodnuto změnit celý odvodní systém – všichni branci byli ještě před odvodem „politicky“ prověřeni v místě bydliště SNB ve spolupráci s národními výbory a organizacemi KSČ a ČSM a odvodní komise vedle zdravotního stavu posoudila také jejich „politickou spolehlivost“, která se stala rozhodující. V rozporu s Branným zákonem i dalšími předpisy byla vytvořena vedle stávajících zdravotních klasifikací (A, B, C, D) klasifikace E neboli „politicky nespolehlivý“, která brance předurčovala ke službě v nově vytvořených jednotkách – pomocných technických praporech, určených výhradně k pracovní činnosti. Velení armády tak vyřešilo najednou tři problémy: „pétépáci“ neprocházeli výcvikem se zbraní, byli izolováni od ostatních vojáků i od společnosti a současně přebrali pracovní výpomoc poskytovanou armádou především při těžbě uhlí – odvelování stále většího počtu „spolehlivých“ vojáků totiž komplikovalo výcvik. Těžká fyzická práce (ta měla být ovšem především trestem) a ideologické působení měly zajistit převýchovu „nespolehlivých“ v budovatele lidově demokratické vlasti.
LEHCÍ A TĚŽCÍ PÉTÉPÁCI První čtyři PTP (51−54) byly zřízeny k 1. září 1950 reorganizací stávajících silničních praporů v Mimoni, Svaté Dobrotivé, Městě Libavá a Lešti. Dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. Nejprve do nich přišli kněží, řeholníci a seminaristé, oběti církevních perzekucí, od 1. října pak „nespolehliví“ branci nastupující k výkonu základní vojenské služby. Ke stejnému datu byly vytvořeny také první čtyři těžké neboli báňské či důlní PTP (55−58) na Ostravsku, Kladensku a Mostecku, jejichž vojáci pracovali v hlubinných dolech. K 1. prosinci 1950 dosáhl početní stav těchto jednotek 9990 mužů. Stále rostoucí požadavky na pomoc armády národnímu hospodářství si vynutily vznik dalších lehkých i těžkých pomocných technických praporů. Již v říjnu 1951 v nich sloužilo téměř 20 000 mužů a prudký početní růst skončil až na podzim 1952, kdy existovalo dvaadvacet PTP s téměř 30 000 vojáky. Od května 1951 začaly být vytvářeny také technické prapory (TP) – do nich byli zařazováni vojáci klasifikace C neschopní řadové služby ze zdravotních důvodů, kterých byl vzhledem k tomu, že šlo o příslušníky generace vyrůstající během války, velký počet. Byli „politicky spolehliví“, a proto je šlo využít i k pracím zakázaným „pétépákům“, především na utajovaných objektech a v příhraničním pásmu. Do roku 1953 bylo zřízeno devět TP. Vzhledem k tomu, že velitelství ženijního vojska již nemohlo tento stále rostoucí moloch uřídit, došlo 1. listopadu 1951 k vytvoření nové složky MNO – Velitelství vojenských pracovních jednotek (VVPJ); tím de facto vznikl nový druh vojska a vojenské pracovní jednotky se svými více než 35 000 muži patřily k nejpočetnějším v armádě. Od roku 1953 již vznikaly pouze technické prapory. Hlavním důvodem byl nedostatek politicky nespolehlivých branců“: například na jaře 1953 z více než 167 000 odvedených bylo pouze 1500 „éčkařů“ (klasifikace E). Nemalou roli sehrálo také určité uvolnění po smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda a snaha komunistického režimu zaretušovat největší nezákonnosti a krutosti a ukázat „vlídnější tvář“. Od listopadu 1953 začaly být PTP reorganizovány na TP či rušeny a v březnu následujícího roku řídilo VVPJ již jen čtyři pomocné a devatenáct technických praporů s necelými 34 000 muži.
V UNIFORMĚ AŽ DO SMRTI Kdo vlastně byli pétépáci? Na podzim 1953 provedlo VVPJ velkou prověrku všech „politicky nespolehlivých“ vojáků, jichž bylo téměř 14 000. Výsledek všechny překvapil, či spíš šokoval – většinu nepředstavovali příslušníci tzv. vykořisťovatelských vrstev, pro něž vlastně byl tento druh služby vytvořen, ale plných osmdesát šest procent patřilo svým sociálním původem k dělnické třídě a malorolnictvu. Většina přišla do PTP v letech 1951 a 1952, a dokonce i sama prověrková komise musela konstatovat, že devadesát procent z nich dostalo klasifikaci E neprávem. Až na výjimky byli zbaveni tohoto cejchu (kněžím, řeholníkům, seminaristů i dalším „třídně nepřátelským živlům“ zůstal), což umožnilo reorganizaci většiny PTP na technické prapory, v nichž nesměl sloužit žádný voják s klasifikací E. Stojí za připomenutí, že výsledky prověrky potvrzují obecnější závěr: totiž že většina takzvaných nepřátel komunistického režimu (ať již byl jejich nesouhlas projevován jakkoliv) nepocházela z řad buržoazie a kulaků, ale naopak z těch sociálních skupin, které měly být jeho hlavní oporou. A že také tito lidé se nejčastěji stávali obětí jeho perzekucí. Složení PTP bylo velmi pestré. Většinou zde byli vojáci s klasifikací E – studenti vyhození po únoru 1948 ze studií, synové funkcionářů nekomunistických stran, Sokola i dalších organizací, chlapci z rodin živnostníků i zemědělců, duchovní a seminaristé, mladí dělníci. Ke službě v PTP mohl být určen kdokoliv, směrnice pro výběr byly sdostatek „pružné“ a dávaly prostor i k vyřizování osobních účtů. Dále byli do jednotek zařazováni Romové, Maďaři a Němci (pro národnost, neznalost jazyka nebo analfabetismus), alkoholici a recidivisté trestaní v civilu za kriminální delikty. K nim přistupovali branci vyučení v žádoucích oborech, zejména mladí horníci a stavaři, kteří zastávali funkce mistrů a instruktorů pracujících vojáků. Toto „promíchávání“ bylo záměrné, aby se narušila vnitřní soudržnost jednotek i kolektivů a vytvořily se dobré podmínky pro konflikty a donášení. Od podzimu 1951 začali do PTP přicházet také muži, kteří již měli vojnu dávno za sebou či byli zbaveni branné povinnosti. Dělo se tak na základě povolávání na výjimečné vojenské cvičení na dobu neurčitou (!) – nejprve to postihlo muže propuštěné z rušených táborů nucené práce a později osoby práce se štítící, a především rolníky odmítající vstoupit do jednotných zemědělských družstev. Výběr byl opět svěřen SNB ve spolupráci s národními výbory a organizacemi KSČ a ČSM v místě bydliště. Byla dokonce stanovena směrná čísla, kolik má být nalezeno „politicky nespolehlivých“, aby šlo postavit potřebný počet jednotek. Plány se však nedařilo plnit. Nezřídka se v PTP sešel otec se svým synem či syny a mezi pétépáky bylo možné nalézt dokonce i vyhozené a degradované důstojníky z našich vojenských jednotek na Západě i Východě. Na podzim 1952, kdy měli odejít „éčkaři“ nástupního termínu 1950 do civilu, jim byla jejich základní služba prodloužena „na neurčito“, protože ekonomika by se bez pomoci armády zhroutila. Velitelé jim dokonce vyhrožovali, že budou na vojně až do důchodu, což se nedalo vyloučit. Pro mladé muže na prahu života to byl šok, vždyť na tom byli hůře než vězni, kteří alespoň znali délku svého trestu. Nelze se divit, že mnozí se pokusili o dezerci a jiní volili sebevraždu. Téměř všichni pétépáci tak odsloužili v armádě mnohem víc než stanovených 24 měsíců, někteří i bezmála čtyři roky.
NUCENÉ PRÁCE Příslušníci PTP vykonávali řadu prací, většinou těžkých a nebezpečných. Dostalo se jim jen základního zaučení v délce jednoho až dvou dnů a pak již museli plnit normy vyšší než civilní pracovníci – třeba i za cenu setrvání na pracovišti další hodiny po směně. Malá část vykonávala takzvané práce ve prospěch vojenské správy ve vojenských výcvikových prostorech a vojenských lesích bez nároku na jakoukoliv odměnu. Lehcí pétépáci většinou pracovali u vojenských i státních stavebních podniků, zpravidla po menších skupinách. Vedle stavební činnosti byli nasazeni v kamenolomech, při těžbě písku, úpravách terénu apod. Pod jejich rukama vyrůstala nejen kasárna, letiště, sklady, byty pro vojáky, ale také továrny, celá sídliště (včetně občanské vybavenosti), železniční tratě, silnice, mosty. Až na výjimky jim bylo poskytnuto provizorní ubytování i stravování s nevyhovujícími hygienickými podmínkami, neměli vyhovující lékařskou péči a byli vydáni na milost nejen svým velitelům, ale také mistrům a vedení podniků. Těžké PTP pracovaly v hlubinných dolech především na Ostravsku, kde po krátkém zaučení dosahovali pétépáci mnohem lepších výsledků než zkušení horníci. Ač v Ostravsko-karvinském revíru tvořili jen zhruba čtvrtinu pracovníků, vytěžili téměř třetinu uhlí. Za jejich práci stejně jako za nasazení „lehkých“ pétépáků dostávala vojenská správa od podniků mzdu, z níž však vojáci obdrželi jen menší část, většina prostředků jim byla odebrána jako úhrada za to, co jim měla vojenská správa poskytnout bezplatně – ubytování, stravování, ošacení, a dokonce i služné. Například za práce v podzemí posílaly doly 155 Kč za směnu na pracovníka, po srážkách zůstalo pro vojáka jen necelých 35 Kč. Ty dostal z poloviny „na ruku“, druhá polovina mu byla uložena na vkladní knížku, kterou však měli u sebe velitelé. Někteří peníze zpronevěřili a těm, kteří měli slušné úspory, je znehodnotila měnová reforma v roce 1953. Těžká dřina, nezaučenost a nezkušenost, nedodržování bezpečnostních předpisů, nutnost plnit stále vyšší normy, nasazování na nejnebezpečnější práce měly za následek velké množství pracovních úrazů. Dochované statistiky jsou neúplné, ale jen za rok 1952 došlo u lehkých PTP k 245 lehkým, 148 těžkým a 11 smrtelným úrazům, u těžkých PTP byla čísla ještě vyšší: 1734 lehkých, 247 těžkých a 7 smrtelných. A to se ještě řada „běžných“ úrazů jako tržné rány, zlomeniny či zhmožděniny neevidovala, aby velitelé i podniky měly co nejméně problémů. Přehledy nemocí, často velmi vážných a s trvalými následky, se raději ani nevedly. Pokud k tomu přidáme stálé ponižování a šikanování ze strany velitelů, kteří ve svých podřízených viděli „nebezpečné imperialistické agenty a stádo kriplů“, ideologické vymývání mozků, minimum osobního volna, vycházek i dovolenek (nepouštělo se ani na pohřeb), časté epidemie vyplývající z nedostatečné hygieny i nekvalitní stravy, stálé stěhování na nová pracoviště, rodinné problémy u ženatých mužů a především vědomí, že mohou být na vojně ještě dalších deset nebo i více let, pak snad uvěříme, že služba v PTP opravdu neměla s idylou „černých baronů“ nic společného a spíše připomínala galeje či přesněji nucené práce, jimiž také byla. To, že zřízení a fungování PTP odporovalo platné ústavě, Brannému zákonu i dalším dobový právním předpisům stejně jako mezinárodním úmluvám, snad není třeba připomínat. Pétépáci byli „vojáky druhé kategorie“ a jejich vojenská služba neměla s přípravou na obranu vlasti nic společného. Představovali velmi mobilní a současně zcela bezprávnou pracovní sílu, kterou mohlo vedení armády (a KSČ) použít kdekoliv, kdykoliv a k čemukoliv. Jejich dřina přinášela do armádního rozpočtu velké zisky, například v roce 1953 to bylo více než čtyřicet milionů korun. Pétépáci se navíc nezbavili svého cejchu ani po odchodu do civilu, protože sice byli oficiálně převychováni, ale dál zůstávali „nespolehlivými“ a stali se „občany druhé kategorie“ – mnozí byli sledováni StB, jen těžko sháněli slušné zaměstnání, nemohli zastávat vyšší funkce a různě šikanovány a postihovány byly i jejich rodiny, především děti, které nemohly studovat. Mnozí si ono „Kainovo znamení“ nesli až do roku 1989. Rehabilitace a odškodnění se dočkali až v demokratickém státě, kdy také mohli obnovit svou organizaci Svaz PTP, která byla založena v roce 1968, ale po okupaci Československa zrušena a její funkcionáři pronásledováni. * K 1. květnu 1954 sice pomocné technické prapory oficiálně přestaly existovat, ale zneužívání armády a vojenské základní služby k politické perzekuci neskončilo, jen bylo rafinovaněji organizováno. Komunistický režim nechtěl přijít o obrovský rezervoár mobilních a bezprávných pracovních sil, a tak byly pracovní jednotky reorganizovány na technické. Provázela to bombastická propagandistická kampaň vyzvedající především poslání a prospěšnost jednotek pracujících v dolech, někteří jednotlivci i celé jednotky dostali dokonce státní vyznamenání. Vlastně se ale nic nezměnilo − vojáky technických praporů dál místo vojenské služby čekala dřina na stavbách i v dolech, jen se jim přestalo říkat „politicky nespolehliví“ – byli ocejchováni jako „kádrově závadní“. Pojmenování „pétépák“ však zůstalo − běžně ho dostávali všichni vojáci nasazení na pracovní činnost, třeba i jen na dvoudenní pomoc při žních.