jistě si vzpomínáte na listopad před pěti lety, kdy jsme v ĎaSu připravili speciální číslo věnované listopadovým událostem roku 1989. Tentokrát jsme se rozhodli připomenout zdánlivě „nehybnou“ dobu, jež Listopadu 1989 předcházela. Dodnes se totiž (nejen) mezi historiky o interpretaci období mezi lety 1969 a 1989 vedou spory, obrazně řečeno − nejde jen o „koncept“, ale o naši národní morální konstelaci.
Když jsem se těsně před aktuálními připomínkami vypuknutí sametové revoluce ptala dnešních studentů, jestli chápou tento svátek jako „svůj“, tedy jako připomínku boje studentů za svobodu a demokracii, odpověděli mi, že tento den jako svátek dnešních studentů necítí, že ale rozumějí, že si ho „studenti z roku 1989“ chtějí připomenout. Znamená to, že jsou se stávajícím stavem společnosti spokojeni? Anebo mají pocit, že hodnoty, jež Listopad 89 přinesl a oni jsou jimi téměř „od narození“ obklopeni, jsou věčné? A je to skutečně tak? Nebo se na situaci nedívají růžovými brýlemi idealistů a vidí ostře nejen ty „kladné hodnoty“, ale i neřády, jež ruku v ruce devadesátá léta a počátek nového tisíciletí provázejí?
Lidská paměť je – jak známo – nebývale vrtkavá a selektivní. V roce 1989 byl předchozí zlom v českých dějinách, osmašedesátý, vzdálen 21 let, a přesto jej „Husákovy děti“ vnímaly jako „něco, co bylo dávno“, tanky v ulicích již nezažily. Nyní jsme od roku 1989 časově vzdáleni ještě víc – celé čtvrtstoletí. Navíc doba se díky technologiím značně zrychlila. Jak tedy vysvětlovat mladým a budoucím generacím dědictví roku 1989 a nebýt jen nostalgickým „věčným studentem“?
Zpytavý podzim i adventní čas vám za ĎaS přeje
Iveta Coufalová