Kde jsem vzala představu, že mám právo na slunce, na život? I ostatní lidé jsou o tom přesvědčeni? Byla to milost, že jsem se narodila živá, nebo usilovné přání mých rodičů? Ať tak či onak, dosud žiji, cítím, přemýšlím a píšu – ale mé síly docházejí a vysvitne-li kdy slunce, už mne nezachrání – a proto se loučím. Poslední slova Bohumily Grögerové v knize Můj labyrint (Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2014) jsou epilogem jejího života, plní však i roli jakéhosi epitafu, alespoň pro mne. Touto knihou uzavírá nejen své umělecké dílo, ale i vzpomínkovou trilogii (Čas mezi tehdy a teď, Dva zelené tóny). Vzpomínání na období těsně po válce, kdy pracovala na Ministerstvu národní obrany, na poslední chvíle s životním partnerem Josefem (Joskou) Hiršalem i na ozvuky světa v období bez Josky jsou nebývale upřímnou a působivou výpovědí silné ženy, jejíž život došel konce – a ona to ví. Labyrint, v němž se ztrácí v době svého mládí, je náhle – po mnoha desetiletích − přehlednou a známou strukturou: Nemohu psát, začnu uklízet šuplata psacího stolu. Pozvolna mne ovládá jakási forma pořádkumilovnosti, jíž tu a tam trpím. Šuplata přetékají vydanými i nedokončenými rukopisy, fotografiemi, kresbami, zaplacenými účty, dokumenty všeho druhu. I když spoustu vyřadím, jdou šuplata stěží zavřít. Dojala mne blahopřání k mým sedmým či osmým narozeninám, svaté obrázky, které jsem dostala k prvnímu přijímání, ale i dojemná korespondence s mým manželem Jendou, když byl na vojně v severních a později západních Čechách. Kolik vody od té doby odplulo! - ivc -
„... tiše se řítíme do slunce“
„... tiše se řítíme do slunce“