Alena Hájková pomohla v životě mnoha lidem. Myslím, že jsem posledním z této řady. Mohu proto vzpomínat jen na poslední dvě desetiletí, kdy jsme se s Alenou na sklonku devadesátých let osobně seznámili a spřátelili. Znal jsem ji samozřejmě již od osmdesátých let jako autorku knih a článků o komunistickém odboji a dodnes mám v paměti její osobitý styl s důrazem na detailní rekonstrukci mezilidských vztahů mezi odbojáři. Sama Alena − dovolte mně ji tak nazývat, protože jsme si vykali křestními jmény − o tom nikdy tak nemluvila, ale v jejích článcích bylo hodně z každodennosti protektorátu. Sama někdy tvořila velké obrazy jako ve své knize Praha v komunistickém odboji, ale vlastně na základě mikrohistorických studií jednotlivých lidí a jejich osudů. Na prvním místě byl u Aleny člověk, i proto jí byl udělen titul spravedlivá mezi národy.
...