Dějiny a současnost

Neotřesitelná víra v sílu rozumu a logického uvažování čiší z každé stránky povídky Problém cely č. 13/The Problem of Cell 13, která vyšla v sympatické řadě bilingvních jednohubek Kanapka nakladatelství Argo (přeložil Martin Svoboda, Praha 2012). Americký spisovatel Jacques Futrelle (1875–1912) v ní poprvé uvedl na scénu pozdějšího slavného detektiva, profesora MUDr. et MVDr. et JUDr. et PhDr. Augusta S. F. X. Van Dusena, přezdívaného kvůli jeho mimořádným mentálním schopnostem profesor Rozum (v originále zní přízvisko ještě výmluvněji The Thinking Machine). Aby dokázal, že pro lidský rozum není žádná překážka dost velká, uzavře tento nevrlý solitér z rodu Sherlocka Holmese či Hercula Poirota se svými známými sázku o to, že do týdne unikne jen za pomoci svého myšlení z přísně střežené cely smrti chisholmské věznice. To se mu k úžasu všech pochopitelně podaří: S dozorci i patřičně zabedněným ředitelem vězení si pohrává jako kočka s myší, pro uskutečnění svých plánů dokáže využít dokonce zamořenosti věznice hlodavci a ve smluvený čas vkročí v převleku za novináře do ředitelovy kanceláře… Futrellova povídka je svou stavbou blízká klasickým detektivkám. Také zde dochází k  odhalení celého řetězu kauzálních souvislostí teprve v samém závěru u společné tabule klíčových protagonistů, po němž se všichni tváří jako ohromení žáčci a s otevřenou pusou se nestačí obdivovat genialitě hlavního hrdiny. Zároveň pro ni platí právě to, co pro jiné detektivní kusy té doby, totiž že je především „šachovou úlohou“, nepravděpodobnou logickou eskamotáží, kde je realita redukována na pouhé kulisy, v nichž génius zkouší bystrost svého důvtipu. I přesto byla v roce 2000 zařazena mezi nejlepší americké povídky žánru mystery/detektivní povídky 20. století a my ji dnes můžeme číst také jako nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy se věřilo, že lidská mysl je pánem všeho. (ndv)

V předmluvě románu Pražský tanec smrti (přeložila Michaela Škultéty, Plus, Praha 2012) čteme: Stavěla jsem památník z papíru, památník pro sto tisíc pražských Němců a šest set Čechů, které zavraždil krutý hlas z pražského rozhlasu, papírový památník pro německé psy, kterým usekali tlapy, protože je prý zvedali k německému pozdravu, papírový památník pro Julii, která se v mém románu jmenuje Marta Konrádová… Román Olgy Barényiové nás zavádí na samý konec druhé světové války, do dnů, které pro jedny znamenaly svobodu a pro druhé utrpení. Spisovatelka Olga Baréniyová je dodnes velkou záhadou a mnoho o jejím životě nevíme. Narodila se v Kroměříži v roce 1910, její romány a divadelní hry vycházely až za okupace. Po válce byla jako manželka Němce internována, následně se několik měsíců ukrývala, než se jí podařilo uprchnout do Vídně. Román Prager Totentanz vyšel poprvé v Mnichově v roce 1958 a teprve nyní máme příležitost si tuto knihu přečíst i v českém překladu. Při letmém nahlédnutí do knihy můžeme nabýt dojmu, že autorka jen prohodila hodnotící znaménka, tedy že zlé Němce vystřídali odporní Češi, kteří si v posledních dnech války začali vyřizovat účty s kdekým. Pravda je, že autorčino líčení zvěrstev, kterých se Češi dopustili na Němcích, je skutečně hrůzné, nicméně bylo by chybou ­autorce toto vyčítat. To hlavní totiž, co Barenyiovou zajímá, je otázka kolektivní viny. Prostřednictvím individuálních příběhů ukazuje, jak je uplatňování kolektivního trestání absurdní a nesmyslné. Nicméně odlišný úhel pohledu na dny osvobození v románu Olgy Baréniyové má pro nás dnes po více než půl století od prvního vydání přece jen více dokumentární než literární hodnotu. (eb)

Nicole Kraussová si vydobyla své místo v dějinách novodobé literatury svým druhým románem Dějiny lásky (2005, česky 2006). Ten se stal jejím požehnáním i prokletím – poměřování s ním se nevyhnul samozřejmě ani její nový román Velký dům (přeložila Michala Marková, Argo, Praha 2012). I tentokrát se vše splétá, rozpléta a točí kolem lásky a i tentokrát vše ještě více zamotá druhá světová válka. Zhmotněním tužeb, jistot i nejistot je v tomto příběhu ohromný psací stůl. Spojuje osudy lidí, kteří by se za „normálních“ okolností asi nikdy nepotkali. Dobrodružství to je nejen pro literární hrdiny, ale i pro čtenáře – musí napnout veškerou svou pozornost a vnímavost, aby postřehl i ty nejjemnější nuance... A stojí to za to. (ivc)