Není velkým tajemstvím, že rok 1212 patří k stále vzácnějším jistotám povinné školní docházky, neboť snad každý školák dokáže vyštrachat z paměti alespoň matnou vzpomínku na svobody, jimiž Fridrich Sicilský obdařil svého spojence, českého krále Přemysla Otakara.
Nejsnaživější ze školáků by možná přidali k dobrému, že se tak stalo v Basileji a že privilegium zdobí ve zlatě vyvedená majestátní pečeť sicilského království, která listině propůjčila její název. Naopak jen výjimečně by asi zaznělo, že Zlatou bulu sicilskou doprovázejí její dvě méně proslulé družky, že jedna z nich putovala za markrabětem Vladislavem Jindřichem a že mladý Štauf neodměnil českou věrnost z titulu sicilského krále, nýbrž nejprve jako „zvolený císař“ (imperator electus). Co to však znamenalo a proč notář přivěsil k souboru basilejských výsad královskou, a nikoliv, jak by se nejspíš slušelo, císařskou pečeť?
...