V poúnorovém Československu na mnoha místech postupně docházelo k výrazným úpravám veřejných prostor dle ideologických potřeb vládnoucího režimu. Jelikož však tyto potřeby nebyly zcela neměnné, nemůžeme celému procesu upřít jistou dynamiku. V případě pomníků a plastik V. I. Lenina koresponduje jejich výskyt s posuny ve vnímání jednotlivých osobností komunistického pantheonu. V závěru čtyřicátých a v první polovině padesátých let se pozornost sochařů a zadavatelů zakázek tohoto typu výrazně soustředila na J. V. Stalina, pro Lenina se našlo místo po Stalinově boku na pomníku v Olomouci, dokončeném roku 1955. Rok 1956 a následné vlny destalinizace však situaci dokonale obrátily. Zatímco Stalinovy sochy během šedesátých let mizely z podstavců (s výjimkou již zmíněného olomouckého sousoší, které bylo zřejmě díky Leninově přítomnosti prozatím ušetřeno), vůdce říjnové revoluce se dostal do centra pozornosti jakožto představitel nezkalených principů socialismu. Uměleckou laťku nastavil v podobě Leninovy busty už bezprostředně po válce Jan Lauda, který za upravený návrh obdržel v roce 1951 státní cenu. O rok později bylo jeho dílo instalováno v Poděbradech. Lauda se chystal vytvořit i figurální verzi pro Karlovy Vary, práci však přerušila náhlá sochařova smrt v roce 1959. Šedesátá, a zejména sedmdesátá léta přinesla celou řadu Leninových pomníků, plastik a bust rozesetých po celém Československu. Jedna socha se objevila i ve městě zeleně, chemie a mládí, jak jsou Neratovice nazývány v dobové publikaci.
...