Dějiny a současnost

Pojem reprezentace – tedy zobrazení předmětu, respektive jeho znovuvytvoření – je jedním z klíčových pojmů západní filosofie a estetiky. V našem prostředí však byla práce s tímto konceptem spíše okrajovou záležitostí. Věc se snaží napravit dvě publikace z nakladatelství Akropolis. První z nich je kniha Vladimíra Papouška a Petra A. Bílka s názvem Cosmogonia. Alegorické reprezentace „všeho“ (Akropolis, Praha 2012); druhou pak kolektivní monografie Jazyky reprezentace (Akropolis, Praha 2012), jejímiž editory jsou kromě dvou výše zmíněných autorů ještě Veronika Veberová a David Skalický. Obě knihy nabízejí dílčí studie (někdy spíše esejistického charakteru), které klíčový pojem rozeznávají a zkoumají na řadě příkladů. Obzvláště druhá jmenovaná publikace shromáždila pestrou skupinu autorů, kteří se s problematikou vyrovnávají podle svého odborného zaměření. V knize tak nalezneme teoretičtěji orientované statě, ale třeba i texty zabývající se popkulturní reflexí normalizace v polistopadové kinematografii, reprezentací exilu v české vzpomínkové kultuře či bratry Mašíny coby hrdiny socialistického i kapitalistického realismu. (jde)

Angelo procházel po Mořeplavcově náměstí a tam si s ním začali tři cikáni, takoví ti, co prodávají látky na obleky, jejda povídal Zeferino, to si ani nepřejte vědět, jeden cikán vytáhl vystřelovací nůž, Angelo mu ho vrazil do dírky přesně tam, kde záda přestávají mít své ctnostné jméno, a to všechno dřív, než bys řekl švěc… Próza portugalského spisovatele Dinise Machada Co tvrdí Molero (přeložil Vlastimil Váně, Dauphin, Praha – Podlesí 2011) svým stylem může připomínat tvorbu Bohumila Hrabala. Vždyť tento román Machado napsal již v roce 1977 a krátce po vydání se v Portugalsku stal bestsellerem. Román je vlastně dialogem dvou vyšetřovatelů, kteří si nad zprávou svého kolegy Molera vyprávějí o životě neznámého chlapce. V jeho příbězích se pak zajímavě odráží Portugalsko sedmdesátých let 20. století. Není to jen karafiátové revoluce z roku 1974, ale Machado (Molero) nás v chlapcových příbězích zavede na okraj Lisabonu, do prostředí chudinské čtvrti mezi poněkud bizarní, a především bohémské obyvatele města. Dinis Machado vytvořil román tak životný a barvitý, že jeho přirovnání k Bohumilu Hrabalovi se přímo nabízí. Snad k Machadově jazyku příspěl i fakt, že většinu života pracoval jako novinář píšící do sportovních rubrik. (eb)

Já se starám jen o sebe a o kulturu, takový je můj svět, říká na začátku příběhu ústřední postava novely Jak tvrdí Pereira (přeložila Kateřina Vinšová, Academia, Praha 2012, 2. vydání) v letošním roce zemřelého italského spisovatele Antonia Tabucchiho. A skutečně, obstarožní otylý novinář a dobrý katolík Pereira, vedoucí kulturní rubriky v nevýznamném lisabonském večerníku, vede osamělý život řízený neměnnými zvyky, snad spíše předstírání života, a věnuje se výhradně překladům francouzských povídek 19. století. Před nepříliš vlídnou skutečností se ustavičně utíká do vzpomínek na mládí a zesnulou manželku, s jejímž portrétem každodenně rozpráví. Domácí a zahraniční události, k nimž ve zjitřené době léta roku 1938 dochází, vnímá jen jako vzdálenou ozvěnu, která se ho osobně netýká. Stupňující se brutalitu salazarovského režimu s jeho všemocnou policií, byrokracií a cenzurou sice sleduje s nevolí, bere ji však jako danost, s níž sám není schopen cokoliv udělat. Z tohoto stereotypu Pereiru vykolejí náhodné setkání s mladými idealisty Monteirem Rossim a jeho dívkou Martou, kteří nejenže se nechtějí panujícím poměrům podřídit, ale brzy proti nim začnou aktivně bojovat. Přes všechnu svou opatrnost je Pereira k dvojici mimovolně přitahován, obětavě jim pomáhá a riskuje. Přitom začíná pochybovat o svém dosavadním životě a čím dál naléhavěji si uvědomuje hrozivost situace, v níž se jeho země i okolní svět ocitly. Pozvolna tak překonává původní odevzdanost a po tragickém vyvrcholení Rossiho ilegální aktivity (mladík je v Pereirově bytě utlučen politickou policií) v sobě nalézá odvahu a sílu ke vzpouře proti diktátorskému režimu v omezeném prostoru, který má k dispozici – ve své drobné kulturní příloze. Tímto gestem vzdoru, jež vzápětí následuje odchod do emigrace, konečně vrací hodnotu a smysl svému životu. K mimořádně dramatickému spádu této variace na oblíbené téma postavení obyčejného slušného člověka tváří v tvář diktatuře velkou měrou přispívá také Tabucchiho úsporný vypravěčský styl. (ndv)