Francouzský historik Michel Pastoureau přijal na 13. dubna 2012 pozvání mezi studenty pravidelného česko-francouzského historického semináře, spolupořádaného Ústavem českých dějin FF UK a Francouzským centrem pro výzkum ve společenských vědách. Jeho přednášky vzhledem k ohleduplně pomalé francouzštině, poutavosti výkladu a množství dotazů přesáhly dobu rezervace kinosálu. Jen těžko se pak vymaňoval z obležení posluchačů, kteří chtěli dedikaci českého vydání jeho knížky, doplňující informaci nebo individuální konzultace. Přes vrozenou laskavost nemohl poslední skupince vyhovět, protože Prahu navštívil poprvé v životě a chtěl vidět alespoň něco z města, o kterém mu přítel Jacques Le Goff tolik vyprávěl. Rozhovor pro čtenáře ĎaSu jsem tedy pro jistotu začal už během oběda v hostinci U Šumavy, kde předal obsluze zmuchlaný papírek, na které stálo hůlkovým písmem bramborové knedlíky („Vždyť Le Goffa znáte, hned po návratu se bude vyptávat, jestli mi chutnaly“).
Za témata pražských přednášek jste si zvolil vztah historika středověku k barvám a ke zvířatům. To je problematika, které jste zasvětil většinu svých publikací.
Přesně tak. Jen doplním, že třetí okruh mých výzkumů tvoří heraldika, symboly a emblémy, i když jsou to vlastně všechno spojené nádoby. Dnes už prase nebo barva ďáblových tkanin jako témata bádání nikoho nezaskočí, ale v době mého vysokoškolského studia šokovala. Umíte si představit atmosféru druhé poloviny šedesátých let 20. století ve Francii? Mojí domovskou školou byla tehdy École des Chartes, tedy tradiční, náročná a velice prestižní „velká škola“. Po přísných zkouškách tam přijali hrstku studentů, kteří chtěli svůj život zasvětit edicím středověkých dokumentů. Když jsem se učitelům zmínil o tom, že mne přitahují barvy a zvířata, upřímně jsem je vyděsil. „Chcete se znemožnit?“ varovali mne. A co horšího: „Vy zesměšníte celou naši instituci,“ hořekoval tehdejší ředitel, jinak nesmírně obětavý badatel. V École des Chartes nám vštěpoval vědomí, že díky tvrdé mnohaleté práci a skvělé znalosti paleografie, diplomatiky a středověkých jazyků budeme mezi badateli elita. Máme tedy četné závazky. Vůči společnosti, jistě, ale hlavně vůči historické vědě. Já jsem to chápal. Jen mne mrzelo, že nikdo nemluví také o našich právech. A v první řadě o tom vybrat si předmět bádání, který by nás bavil. Všeobecně se soudilo, že některá témata jsou okrajová, anekdotická, nepodstatná, frivolní, vhodná leda pro nadšenecké laiky. Zabývat se zvířaty nebo barvami v magisterské nebo doktorské práci pokládala většina učitelů za nevhodné, ba nedůstojné a amorální. Asi největším z mých hříchů bylo, že jsem neskrýval uspokojení, které by mi bádání na těchto tématech přineslo. Naštěstí jsem našel přijatelný kompromis: doktorskou disertaci jsem věnoval zvířatům na pečetích, což působilo přijatelně, protože École des Chartes se sfragistice již tradičně věnovala. Údiv jsem tím vzbudil pro změnu jinde. Měl jsem hodně přátel mezi studenty historie mimo naši uzavřenou školu, třeba na Sorbonně, kde tehdy probíhaly vzrušené diskuse o zásadní přeměně celé společnosti. Téma zaměřené na sfragistiku a heraldiku připadalo mým generačním druhům zaprášené a zpátečnické, zvířátka zase působila jako poněkud dětinská libůstka. Naštěstí mne tehdy Jean-Claude Schmitt seznámil s Jacquesem Le Goffem, který se začal o moje výzkumy živě zajímat a při dlouhých diskusích mimo jakýkoli institucionální rámec mne i utvrdil v oprávněnosti nastoupené cesty.
...
Rozhovor připravil Martin Nejedlý