Už se to stává normou. V úvodu přibývajícího počtu knih o komunistickém režimu, napsaných mladšími historiky, najdeme zřetelné ohrazení, že oni nepíší v duchu překonané teorie totalitarismu. Podle totalitárního konceptu, ať už reflektovaně nebo nevědomky, píše prý údajná většina historiků starší a střední generace. Jejich psaní je poplatné vládnoucímu liberálně demokratickému řádu a brání hlubšímu poznání socialismu jako světu konkrétního života a smyslu. Koncept totalitarismu je podle nespokojených historiků založen na dualistickém pojetí dobra a zla, ovládajících a ovládaných či KSČ a společnosti (Jan Mervart); jeho zastánci volí důsledně binární přístup, v němž proti zlému režimu kladou hodnou společnost, systematicky režimem utlačovanou (Michal Pullmann). Jaký je účel často opakované, vyhroceně formulované distance? Vidím v ní dvojí východisko: nespokojenost s restaurovaným kapitalismem a nespokojenost se stavem bádání o socialismu. A také cíl se mi zdá být dvojí: rehabilitace dvojnásobně zavrženého projektu demokratického socialismu a celistvější a hlubší poznání socialistické společnosti a státu (na základě rozšíření rejstříku témat a metod historického zkoumání). Převládá-li první aspekt, můžeme mluvit o politickém revizionismu, dominuje-li druhý, pak jde o revizionismus metodologický.
...