Dějiny a současnost

Před nedávnem proběhla v Literárních novinách polemika o tom, jakou funkci plní v české společnosti Ústav pro jazyk český AV ČR, poněvadž tento ústav češtinu nereguluje, pouze monitoruje. Setkaly se zde dva přístupy: první volal po regulaci a formuloval jej novinář, druhý regulaci čehokoliv odmítal a formulovala jej badatelka ÚJČ. Ta výměna rolí je zarážející. Něco na tom volání po větším zájmu akademiků o společenské dění asi bude. Vezměme si soutěž Slovo roku v zahraničí a u nás. Ta soutěž je významná z toho důvodu, že vrací slovu jeho původní významy a ukazuje, že slovo samo je institucí. V Německu o něm rozhoduje Gesellschaft für deutsche Sprache, výběr probíhá z 3000 slov a vítěze nominuje vědecká rada sestavená touto učenou společností. V USA je to American Dialect Society. Ano, i v zemi, kde vládne rukou všemocnou v současné době jediný jazyk s globální působností, se jednou za rok sejde rada starších a vybere slovo roku. V Čechách si však volí slovo roku novináři a čtenáři jednoho deníku. Kozel se stává zahradníkem. Jádro pudla nechuti se angažovat je totiž jinde. V polemice zaznělo: Nedokáže-li však naše společnost dodržovat ani zákony a pravidla předepisující lidem chování, jež bychom měli zcela intuitivně považovat za jediné (morálně) správné (...), jakou váhu by vůbec mohl mít zákonný imperativ ve věci jazyka a komunikace? Nemusel by to být ani zákon, autorka totiž opomíjí fakt, že respektovat doporučení tohoto ústavu bychom mohli například ze slušnosti, z úcty k tradici i z úcty k české vědě, ba i z úcty k řeči svých rodičů, prarodičů – a konec konců, proč to nepřiznat i z úcty vůči Josefu Jungmannovi a dalším vlastencům, i těm zapadlým, jimiž se česká literatura 19. století psaná tím zvláštním menšinovým nářečím habsburské monarchie jen hemží. Nedat společnosti důvod k této úctě je prostě hřích.