Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Antické kořeny Evropy

Aktuální číslo

Dichtung und Wahrheit

Dichtung und Wahrheit

aneb Deset bodů o autorském právu a etické praxi
Adrian von Arburg

V květnovém čísle DaS bylo otištěno prohlášení pana prof. Martina Schulzeho Wessela zde, předsedy Collegia Carolina a německého předsedy Česko-německé komise historiků, ve kterém se ohrazuje proti líčení geneze díla Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí (dále jen VNPČP), obsaženému v rozhovoru se mnou v DaS 12/2011 zde. Každý, kdo se cítí neprávem obviněný, má samozřejmě dostat možnost uvést věci na pravou míru. Jenže tato obhajoba by měla být v souladu s pravdou. Což slova pana Schulzeho Wessela bohužel převážně nejsou.

1) V rozporu s pravdou je tvrzení pana Schulzeho Wessela, že zveřejnění Edice VNPČP „nikdy v cestě nestál“ a že „vědomě naopak neuplatnil autorská práva“. Pravdou je, že pan Schulze Wessel uplatňoval vůči autorům opakovaně pro sebe a pro svůj ústav nejenom výhradní užitková, ale dokonce i autorská práva (příklad: „Urheberrechte, die ich als Projektleiter habe“ – z dopisu advokátovi autorů, 16. září 2010). Zároveň tehdy pan Schulze Wessel tvrdil, že vydáním edice ze strany jejích skutečných autorů budou porušována cizí autorská práva. Svůj souhlas s českým vydáním edice podmiňoval „uznáním“ nárokovaných autorských práv ze strany autorů.

2) Tento souhlas však vůči autorům nikdy nevyslovil, autoři ho o něj ostatně ani nikdy nežádali. To jednoduše proto, že pan Schulze Wessel držení práv, která uplatňuje, i po písemné výzvě nikdy neprokázal. Což ani nemohl, protože autoři – coby jediní tvůrci vydaného díla – je ani panu Schulze Wesselovi, ani jiné třetí osobě nikdy neodstoupili. Budiž jasně konstatována obecně platná zásada, že samotné formální vedení projektu ještě neznamená nabytí autorských ani užitkových práv od tvůrců vznikajícího díla, neexistují-li písemná ujednání, která otázku práv explicitně upravují. Takové pojetí práva, které spolupracující v určitém výzkumném projektu rozděluje na „ty všemohoucí nahoře“ a „ty bezprávné dole“, neodpovídá ani autorskému zákonu ČR či SRN, ani etickým zásadám.

3) I pěkně znějící věta pana Schulzeho Wessela, že „v poskytnutí autorských práv nevidí zásadní problém, pokud bude podíl Detlefa Brandese a Collegia Carolina věcně uveden“, vychází stále z této feudalistické zvyklosti, ačkoliv má nepochybně prezentovat pisatele jako velkorysého člověka. Konstatuji, že vydavatelé Edice VNPČP sdělení takového obsahu obdrželi teprve koncem března 2012 – tedy bezmála čtyři měsíce po vydání mého rozhovoru v DaS. Za nabídku děkujeme, ale o laskavé „poskytnutí autorských práv“ (v různých dopisech formulováno jako „Übertragung von Urheberrechten“) od někoho, kdo tato práva sám ani nevlastní, jsme nikdy nestáli.

4) Aby toho nebylo málo, autorská práva reklamoval pan Schulze Wessel dokonce pro celou koncepci díla („Das Collegium Carolinum erhebt somit weiterhin den Anspruch auf die Nutzungsrechte am Gesamtkonzept, wie es im Projekt Migration und Transformation entwickelt worden ist.“ – z dopisu advokátovi autorů, 27. října 2010). Nejenže se pan Schulze Wessel (ani jiný spolupracovník Collegia) na přípravě konceptu neúčastnil, ale také nikdy neodevzdal své texty, které slíbil dodat, stejně jako se například nikdy nenamáhal s lektorováním námi odevzdaných rukopisů, které pak zůstaly v Mnichově ležet zbytečně dlouho ladem. Bohužel spíše takto vypadalo jeho „vedení“ projektu.

5) V souhrnu zatím řečeného konstatuji, že pan Schulze Wessel je osobně zodpovědný za blokaci německého vydání Edice VNPČP tím, že svá údajná výhradní práva nad dílem (do kterého – zopakujme si to ještě jednou – nepřispěl ani čárkou) uplatňoval i vůči třetím osobám, mimo jiné i potencionálním podporovatelům německého vydání. A zkuste se dohodnout se sponzorem nebo s nakladatelstvím, když je na obzoru právní spor vlekoucí se možná dlouhá léta…

6) Teprve koncem března 2012 – nota bene tedy i v tomto případě až po vydání rozhovoru se mnou v DaS, a nikoliv „s dostatečným předstihem“ – nám pan Schulze Wessel dopisem poprvé sdělil, že Collegium Carolinum nehodlá dílo nebo jeho části samo zveřejňovat. Lze mít za to, že tento vítaný obrat byl vyvolán tlakem odborné i laické veřejnosti, která nechápala důvody, pro které pan profesor odmítá německé vydání díla s tak zjevným historiografickým a společenským potenciálem. Tyto množící se hlasy začaly ohrožovat nejenom renomé pana Schulzeho Wessela, ale i – což je třeba velmi litovat – celého institutu Collegium Carolinum, tedy instituce, které si jinak plně vážím.

7) Dokonce teprve dne 19. dubna 2012 nám pan Schulze Wessel poslal písemné prohlášení, ve kterém se už o exkluzivních právech vůbec nehovoří a v němž, spolu s prof. Brandesem, deklaruje podporu německému vydání. Je náhodou, že stejné datum nese i jeho prohlášení pro DaS? Každopádně až do toho dne trvala faktická blokace německého vydání – celkem dva dlouhé roky. Během nich odešli mnozí pamětníci z Německa a Rakouska, kteří se nás v minulosti opakovaně dotazovali, kdy konečně vyjdou i v němčině primární české prameny popisující zážitky, které se často hluboce až traumaticky zapsaly do jejich paměti a o jejichž poznání tito lidé vážně stáli. Nedočkali se.

8) V souvislosti s teprve nedávno skončenou obstrukcí německého vydání Edice VNPČP je na místě další upřesnění, aby ani zde nevzniklo nedorozumění: „Věcné uvedení“ jmen všech bývalých spolupracovníků předchozího projektu bylo pro vydavatele vždy samozřejmostí, jak lze snadno vidět na stranách 23–25 prvního dílu Edice VNPČP. Pan prof. Brandes je pak v rubrice „Poděkování“ ještě zvlášť uveden (str. 309). Pan Schulze Wessel ani Collegium Carolinum nejsou uvedeni jen proto, jelikož pan profesor si neuvedení svého jména sám výslovně přál (viz jeho dopis advokátovi autorů z 16. září 2010). Rozhodně proto není možné hovořit o nějaké nevděčnosti autorů vůči bývalým partnerům. Naopak: Oběma pánům profesorům přísluší upřímný dík za to, že svého času účinně pomohli při zajištění sponzorské podpory pro předchozí projekt. To, že nám tím pan Schulze Wessel nakonec učinil medvědí službu, protože se projektu jako vedoucí patřičně nevěnoval, už je druhá věc.

9) Zřejmě právě v kontextu převzetí projektu se pan Schulze Wessel ohrazuje proti tvrzení, že „jednal s ohledem na vlastní prospěch“. To jsem v rozhovoru pro DaS ani netvrdil, řekl jsem ale, že se někdo pokusil sklidit slávu za cizí dílo, což se skutečně stalo: Poté, co pan Schulze Wessel nezištně převzal „ztroskotaný projekt“ (přesnější by bylo: projekt nikdy neztroskotal, ztroskotala ale v roce 2006 spolupráce s prof. Brandesem), chtěli někteří z autorů využít první osobní setkání s ním pro klidnou diskuzi o otázce, kdo bude vydavatelem (Herausgeber) díla. K našemu překvapení byla reakce pana Schulzeho Wessela velmi prudká, přímo emocionální. Věcnou diskuzi vůbec nepřipustil. Několik dní nato nám dokonce písemně sdělil, že když nebudeme souhlasit s ním a ředitelem tehdejší partnerské instituce na české straně jako s jedinými vydavateli, tak projekt obratem ukončí. Nevím, jestli něco takového existuje i v českém prostředí, každopádně ale pravidla dobré vědecké praxe závazně kodifikovaná u DFG (Deutsche Forschungsgemeinschaft) pro celou oblast vědy v Německu, se explicitně vyslovují proti nešvaru tzv. „Ehrenherausgeberschaft“ (čestnému vydavatelství). Když nám pan profesor teprve o dva a půl roku později (!) ve své skromnosti nabídl, že jeho jméno tak nutně nemusí stát na obálce, stalo se tak již v době, když bylo jasné, že pod jeho kuratelou se toto dílo kvalitně a s ohledem na kvapící čas vydávat nedá. Některé závažné důvody byly už uvedeny v bodě 4. Když pak v druhé polovině roku 2009 začal pan Schulze Wessel jednat o náležitostech vydání díla s třetími osobami vědomě bez účasti autorů a když došlo dokonce i k zastavení výplat honorářů autorům (většinou se jednalo o jejich jediný příjem), přestalo být pro mě i mé kolegy únosné pokračovat v další spolupráci.

10) Ztroskotání předchozího projektu, na kterém je částečně založena Edice VNPČP, rozhodně nehrozilo, resp. nenastalo kvůli mé osobě, jak se pan Schulze Wessel pokouší čtenářům namlouvat, ale hned dvakrát kvůli selhání dvou vysoce postavených německých profesorů, kteří byli pověření jeho vedením. Jak vidno, druhý spor (s panem Schulzem Wesselem) vypukl, protože autoři cítili odpovědnost za dílo, na kterém dlouhá léta intenzivně pracovali. Když se ale stalo zjevným, že ani v Mnichově není projekt v dobrých rukou, chopili se jej autoři koncem roku 2009, s vynaložením nemalé části vlastních úspor, sami. Jedině tak bylo možné zajistit, aby vzniklé výsledky nepřišly nazmar. Ani ten první spor nevypukl „mezi A. von Arburg na jedné a vedením projektu a dalšími spolupracovníky na straně druhé“, jak pan Schulze Wessel doslova píše, ale naopak mezi všemi tehdejšími spolupracovníky týmu (tj. bezmála deseti lidmi, mj. všemi spolupracovníky na české straně) na jedné a prof. Brandesem, podporovaným pouze svým věrným žákem, na straně druhé. Na české straně se mnou do současnosti na tomto díle spolupracovalo více než padesát lidí. Troufám si říct, bez výjimky zcela harmonicky a konstruktivně. Tolik k tématu „osobní rozpory nemají mít převahu nad věcí samotnou“.


Pouze něco tvrdit je lehké. Svědomitě svá tvrzení dokládat už ale vyžaduje trochu větší námahu. Proto má replika nemohla být napsána v pouhých dvou odstavcích. Své prohlášení jsem schopen doložit písemnými dokumenty a svědky, nevymýšlel jsem si. Aby bylo mé stanovisko pro čtenáře ověřitelné, byla na webu VNPČP zpřístupněna celá korespondence, kterou si autoři a ostatní spolupracovníci Edice VNPČP od roku 2009 s panem Schulzem Wesselem vyměnili.

Nejnovější vývoj v Německu ukazuje, že tamější společnost se stala citlivější vůči chybnému chování i u velmi vysoce postavených představitelů veřejného života. Nikdo si už, jak jsme viděli například na kauzách von Guttenberg a Wulff, nemůže být tak úplně jist, hodlá-li se stavět nad zákon nebo pravidla dobré vědecké praxe. A je to tak dobře. Jde o to, zda platí zákony a dobré mravy i v oblasti vědy. Plně, nejenom částečně nebo „formálně“. Jde o to, co bude přípustné, tolerované. A co už nikoliv. I Vy, vážení kolegové, se můžete jednou dostat zcela nechtěně do vleku velké vědecké politiky, ve které stále chybí dostatek nezávislé kontroly a odvahy důsledně se postavit proti udržování systému přeháněných, tak často ani kvalitu nezaručujících hierarchií, osobních provázaností a závislostí, v neposlední řadě i zneužívání vědeckého dorostu (samozřejmě maskovaného jako „pomoc“). Když se jako vědecká komunita v budoucnu s větší důrazností společně postavíme proti takovýmto praktikám, učiníme nejen svému oboru, ale i sobě a svým blízkým, dobrou službu.

Za vydavatele Edice VNPČP, Adrian von Arburg 4. května 2012

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz