Heslo „odčinit Bílou horu“ mělo přitažlivost. Porážka bělohorská znamenala pro Čechy kromě ztráty vůdců a nucené změny náboženství také konfiskaci půdy. Ta byla rozdělena mezinárodní šlechtě, která se během doby přeměnila ve šlechtu německou. Po převratu všechny české strany byly přesvědčeny, že je nebezpečné, aby tak velká část půdy patřila cizí kastě. Necítily se nijak zavázány aristokracii, mezi níž bylo češství řídkou výjimkou.
Ferdinand Peroutka, Budování státu
Byly doby, kdy celým člověkem byl jen člověk urozený – šlechtic. Ottův slovník naučný definuje šlechtu jako společenství osob už svým zrozením nad široké vrstvy lidu povznesených a různých předností požívajících. Podle nového příručního slovníku je šlechta třída vládnoucí za feudalismu, která vykořisťovala nevolníky a poddané rolnictvo. S výsadami i historickou úlohou šlechty se v minulosti setkáváme u všech národů. Osud české šlechty byl však tragický. Značná část po Bílé hoře emigrovala, část se poněmčila a jen několik rodů zůstalo za Rakouska i za druhé světové války věrno českému národu. Šlechta na západě už většinou ztratila mocenské pozice, ale přesto ještě dnes představuje společenskou smetánku. Fotografie ze života příslušníků aristokracie nesmějí chybět na stránkách žádného obrázkového magazínu. Co se ale stalo s potomky někdejší české šlechty? Krátí si také na svých zámcích dlouhou chvíli golfem, jachtingem a společenskými dýchánky? Kde hledat dědice starých českých erbů?
Občané s erbem, režie Vít Olmer, 1966