Zatímco režisér Vít Olmer v dokumentu Občané s erbem z roku 1966 zachytil příběhy některých potomků české šlechty žijících v komunistickém Československu, vy jste učinil něco obdobného knižně. Jak vás napadlo zaobírat se osudy české šlechty?
V tom filmu je znát, že někteří lidé hovořili více a někteří méně. A jiní nehovořili vůbec, což se týkalo například Dohalských. Když za nimi Vít Olmer přišel, paní Dohalská mu řekla, ať se nezlobí, že její manžel byl deset let zavřený. Prošel skutečně těmi „výběrovými“ věznicemi, počínaje Jáchymovem a konče Leopoldovem, kde to bylo velice zlé. Ti tedy odmítli hovořit. Pokud jde o mě, v šedesátých letech jsem jako novinář nebyl v žádném zaměstnaneckém poměru, protože jsem měl určitý škraloup, a kdybych chtěl jít do redakce, byl bych musel vstoupit do strany, což bylo pro mě nepřijatelné. Měl jsem ale povoleno psát externě pro různé obrázkové časopisy, jako byl Svět v obrazech, Mladý svět, Květy, Slovenský život a tak dále. V této poměrně uvolněné době jsem pro Svět v obrazech napsal článek, který se týkal stavu českých památek. Dostal se mi totiž do rukou obsáhlý elaborát z Nejvyššího kontrolního úřadu, v němž se popisoval velice kritickým a fundovaným způsobem stav našich památek od roku 1945. Řadu z nich jsem navštívil. Zjistil jsem, že místnosti, kam mohou turisté, jsou v pořádku, ale pokud se jednalo o depozitáře, byly často ve velmi zoufalém stavu. Pořádaly se i výprodeje, doslova burzy. Pamatuji se, že na Příkopech vedle Dětského domu prodávali starožitný nábytek, například velkou zámeckou truhlu jen za 350 korun. Byly ale také zámky, kde se nádherný porcelán házel z okna a rozbíjel. Dnes je to až nepochopitelné, proč si to ti lidé raději nenechali. A tak jsem si začal klást otázky, co by tomu řekli šlechtici, lidé, kterým to dříve patřilo, a jak a kde vlastně žijí?
...