Zákonem z 10. prosince 1918 bylo v Československu zrušeno šlechtictví, řády a tituly. V paragrafu jedna tohoto zákona se doslova píše: Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty apod.). Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví. Republikové zřízení nového státu tak dalo plně na srozuměnou, že končí jedno dlouhé období lidských dějin – vazbou k půdě symbolizovaný feudalismus – a začíná nové – demokracie. Že to nebyl právě snadný přechod, ukázal třeba Vladislav Vančura ve svém románu Konec starých časů (1934)...
Rovnice v dějinách nikdy nedopadnou tak, jak by dle vysněných vzorců měly. Šlechtici sice v republikovém systému pozbyli svých výsad, demokracie však podlehla na dlouhá desetiletí dvěma zločinným režimům. Jak „občané a občanky s erbem“ obstáli v těchto složitých dobách (i mimo československý rámec) přibližují články tematického bloku prosincového ĎaSu.
Ekonomická krize má vliv samozřejmě i na život v historické obci. Zajímavý pohled na tento jev přináší v Řecku žijící archeoložka Pavla Gkantzios Drápelová (s. 16−19). A protože katastrofické zprávy nepřinášejí jen finanční trhy, nemohli jsme pominout desetiletý odstup od velké vody, která v roce 2002 zasáhla celé Česko. Pavla Státníková se ve svém textu (s. 22−25) ohlíží ještě dál – na obrazových materiálech vypráví pražský příběh záplav a povodní od středověku po dnešek, příběh, na jehož počátku byla pokora a na jeho konci ignorance. Kéž se jí vyvarujeme.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, přejeme krásné Vánoce a těšíme se na shledanou v příštím roce! Vaše redakce