Dějiny a současnost

Když před třemi lety vyšla v německém tisku zpráva o tom, že byly nalezeny dosud neznámé deníkové záznamy Maxe Frische (1911−1991), vyvolalo to senzaci nejen v německy mluvících zemích. Švýcarský autor totiž svými texty oslovil čtenáře po celém světě – k jeho nejproslulejším knihám patří například Homo faber, Mé jméno budiž Gantenbein, Montauk, Člověk se objevuje v holocénu. Rovněž jeho „deníky“ z let 1946−1949 (česky vyšly roku 1995) a 1966−1971 (česky dosud nevyšly) si získaly své čtenáře. A tak není divu, že zpráva o dalším deníkovém rukopisu byla přijata s očekáváním – česky nyní vyšel jako Třetí deník. Skici/1982 (přeložil Radovan Charvát, Paseka, Praha – Litomyšl 2012). I tento svazek pokračuje v pojetí deníku dle Frischovy představy – nejedná se o tradiční zápisy chronologického ražení „co se kdy stalo“ (to by ani nebyl Frisch), ale o záznam myšlenek, představ, vizí zcela bez konkrétního časového určení. Pokud by čtenář na časovosti lpěl, může část záznamů rozklíčovat podle narážek na politické či soukromé události, které Frisch uznal za hodné úvahy. Zápisy vznikaly od jara 1982 především v New Yorku. Prezidentem USA se stal Ron Reagan, studená válka a hrozba nukleárního výbuchu (Frischovým jazykem holocaust) jsou stále celosvětovým strašákem – to jsou hlavní kulisy Frischových úvah podmíněných politikou. „Velké“ problémy se střetávají s detaily ryze soukromými. Čas jako by zde ani nehrál roli, a přitom je na stránkách tohoto deníku neustále přítomen. Spisovatel cítí tíhu stáří a snaží se s ním vyrovnat. Žije sice stále svůj „kočovný“ život mezi Evropou a Severní Amerikou – Berzona − / New York − / Curych − / Některým lidem připadá záviděníhodné a přitažlivé, když někdo bydlí hned tam, hned jinde; mně to přijde někdy zábavné, jindy zbytečně složité [kde jsou knihy, které člověk zrovna potřebuje, poznámky, nějaký dokument atd.?) a v podstatě to vnímám jako známku nevydařeného života (s. 30) – a má o mnoho let mladší přítelkyni (o seznámení s ní vypráví v autobiograficky laděné novele Montauk, česky 2000), ale současně stále osudověji cítí, jak se život nemilosrdně krátí – přátelé a blízcí odcházejí na věčnost, ušetřen nezůstane nikdo. Sžíravé, a přesto nesmírně lásky­plné až dojemné a osamocené. (ivc)

Zlomkovitý, a přece svým způsobem celistvý obraz života příslušníka vynechané generace, jak ji sám autor nazývá, v období normalizace podává kniha Bez kůže (dybbuk, Praha 2010) vloni v létě zemřelého litvínovského spisovatele Pavla Růžka. Chronologicky uspořádaný výbor z jeho prozaických textů (o rok později doplněný druhým svazkem Bez růže) se klene od sklonku šedesátých let s doznívající liberální atmosférou pražského jara přes dobu vrcholné normalizace poznamenané všemožnými úniky (do zapadlých venkovských hnízd, vnitřní emigrace, nonkonformních společenství či alkoholismu) až po rozklad systému, revoluci a počátek budování kapitalismu, pozorované ovšem rovněž spíše zdrženlivě a zpovzdálí. Růžek pocházel z Mostu, do školy chodil v Litvínově a Chomutově, studoval v Ústí nad Labem, učiteloval v pohraničních vsích a později se vrátil znovu do Litvínova. S výjimkou několika málo let strávených jinde prožil celý život v severních Čechách s jejich podivuhodně rozpolcenou krajinou i obyvateli a romantická drsnost a syrovost toho kraje se otiskla do jeho psaní. Sledujeme příběh životního outsidera, který svou úlohu přijal nejprve vědomě jako protest proti vládnoucím společenským poměrům a posléze v ní setrval (či uvízl?), protože neuměl (a snad už ani nemohl) žít jinak. Nostalgické vzpomínky na družný život veselé bohémy v období rozvinutého socialismu (V Ústí jsme byli taková parta až komuna na tu dobu zvláštní, nekomunistický mládeže, zabývající se studiem čehokoli, co nesouviselo se školou… Co já se všechno nenaučil po těch barech! knajpách! vinárnách a hospodách!, co za lidi jsem nepoznal. Byly to dary, ty dny, kdy jsme ráno… táhli houfem… z bufetu do přístavu, z přístavu do bufetu, a pak zase zpátky. Byly to příhody divadelních představení, nekončících premiér, repríz i derniér, dny posledního vzmachu, než nás zdusili promocí a poslali do širého světa.) s přibývajícími roky a osamělostí hořknou. Z outsidera se stává samotář, který nechce mít nic společného s lidskou smečkou, a mnoho na tom nemění ani nástup nových poměrů. Kniha vrcholí v závěrečném dopisu mrtvému otci, upřímné a obnažující (např. v popisu odcizení s vlastní ženou) výpovědi nazvané Žiju, v níž smířeně bilancuje, kam došel. V práci to přetrpím, a pak jdu do putyky. Nikam nespěchám, doma nikdo nečeká, tak si dám těch pravidelnejch deset kousků, jak už jsou na to všude zvyklý, a piju a čtu si: a jak nemám peníze, piju pomalu, a čtu rychle... (ndv)