Morálka má tisíce podob. Představy, kdy Evropě dominovala víra v existenci univerzální, křesťanské morálky, jsou dávno pryč. Společnost, směřující k stále většímu individualismu, morálku v její předmoderní podobě téměř úplně zavrhla a nahradila ji v netotalitních režimech právem a právním státem. Mimo právo však morálka jako by se změnila v ryze osobní, subjektivní kategorii. Dnešní stav, jenž vyvrcholil vyhlášením „prohibice“, však ve své extrémní podobě oživuje debaty o morální odpovědnosti, jež stojí mimo zákon. Můžeme se ptát, zda jsou politici, kteří léta ignorovali černý trh s alkoholem, morálně odpovědní za smrt desítek lidí. Stejně tak se ale můžeme tázat, zda je morálně odpovědné chování osob, které pijí podezřele levný alkohol, a tak ohrožují nejen sebe sama, ale i své blízké, a potažmo přenášejí zodpovědnost na celou společnost. Abychom však na podobné otázky dokázali bez planého moralizování odpovědět, je dobré se vracet ke klasickým otázkám a klasickým odpovědím. A právě je v míře převeliké nabízí kniha polské socioložky Marie Ossowské Měšťanská morálka (Academia, Praha 2012), která vyšla jako součást na počátku možná ne jasně tušené trilogie v roce 1956, tedy v době, kdy v zemích východního bloku morálka „seděla v koutě“ (v roce 1966 na Měšťanskou morálku autorka navázala knihou Morální myšlení anglického osvícenství a v roce 1973 esejem Rytířský étos a jeho proměny, jenž v bádání o dvorské kultuře rezonuje v polském medievistické prostředí dodnes).
...