Varšavou i dějinami skrz naskrz
Je jen velmi málo pravděpodobné, že cestou z Krakovského předměstí ke královskému zámku ve Varšavě, na tom malém prostoru před prezidentským palácem neuvidíte cosi, co by se nevztahovalo ke Katyni, potažmo k jiné historické události polských dějin. Jsou to projevy spontánní – to když se v podvečer usadí na skládací stoličku starší paní, rozloží hřbitovní svíčky do tvaru křesťanského kříže a v rukou pevně třímá cedulku s nápisem Oni zahynuli 10. dubna 2010, ale i institucionalizované, to když starou paní na témže místě nahradí panelová výstavka Institutu paměti národa popisující všechny čtyři etapy exhumace obětí katyňského masakru v ukrajinské Bykowni v letech 2001 až 2012.
Zajímavé je, že před těmito projevy vlastenectví a víry v utrpení (a v následné vykoupení) polského národa nestojíte nikdy sami. U paní se zastavují na kus řeči kolemjdoucí, před panely postávají a čtou si cizinci i Poláci. Jak mi paní sdělila, my, Češi, o tom nevíme nic, protože jsme žádnou Katyň nikdy neprožili. Ani jednu.
Utrpení polských dějin můžete prožít v hlavním městě Polska hned na několika místech. Stačí vyjít na Podwale a začíst se do panelů přinášejících portréty a stručné životní osudy polských židovských rabínů v 19. a 20. století či se za hradbami projít kostely, před nimiž najdete tabule s příběhy z dějin varšavského povstání.
Můžete, ale vlastně ani nemusíte procházet Varšavou skrz naskrz, abyste porozuměli polským dějinám. Postačí sednout si v neděli před pomník malého povstalce. Rodiče i prarodiče tu fotí před sochou malého chlapce v příliš velké vojenské helmě své děti i vnuky, kteří poslouchají, že tadyten chlapeček byl stejně velký jako ty, když bránil Varšavu. I tohle krátké nedělní posezení postačí, aby ve vás začalo hlodat podezření, jak intelektuální vztah ve skutečnosti máme k vlastnímu národu.