Za několik dní (8. až 15. října) se budou v Oslu a ve Stockholmu udílet Nobelovy ceny. Jsou Nobelovy ceny stále ještě prestižním vyjádřením vědeckého přínosu anebo již odrážejí pouze rostoucí kult prestiže?
Nejprve chci říct pár slov o Nobelových cenách obecně, mohou být totiž podnětem pro reflexi kultu jejich výjimečnosti. Studie, které se zabývají způsobem fungování nobelovských výborů z první poloviny 20. století (a zčásti také z dob nedávných) ukazují, že do zlaté Nobelovy medaile se vrylo mnoho lidských slabostí. Ačkoliv rostoucí posedlost Nobelovými cenami a jinými podobnými oceněními je pouze jedním z aspektů současného pobláznění institucionalizovanou „výjimečností“, vyplatí se na Nobelovky podívat blíže. Objevíme tak některé problémy, které nadměrná závislost na povrchních ukazatelích domnělé výjimečnosti přináší.
Vyhrát nějakou cenu nebyl nikdy automatický proces; není to odměna za dosažení nějaké magické úrovně výjimečného úspěchu. Lidé, kteří se na nominacích a na vyhodnocování podílejí, zanechávají svůj otisk na každoročním výsledku již od samého počátku udělování Nobelovek. Porotci ze Švédska měli rozhodující slovo při výběru i při utváření samotného výběrového řízení. Díky své pozici v rámci nobelovských výborů mají takový vliv v zásadě zaručený.
Do práce porotců nevyhnutelně vstupoval jejich vlastní úsudek, preference a zájmy. Někdo se ve výboru snažil být nezaujatý, jiný sledoval vlastní cíle. Někteří porotci se snažili nad své názory povznést. Avšak ani ty nejlepší úmysly nedokázaly vždy překonat provinční malost. Jiní přistupovali k úkolu vybrat zasloužené vítěze s jasným cílem. Takoví porotci pak neváhali prosazovat vlastní profesní a osobní zájmy.
Ale úkol vybrat skutečného vítěze byl – a vždy bude – neobyčejně náročný i tehdy, když se porotci snažili přenést přes vlastní malichernost a zaujatost. Jednoznačná a nestranná kritéria pro výběr z mnoha kandidátů po ruce nebyla – a nikdy nebudou. Nepřehledná situace, jíž v padesátých letech čelil Institut Karolinska, jenž má na starosti udělování cen v oblasti medicíny, může posloužit jako symbolická připomínka, že všechny poroty stojí před nelehkou volbou: po čtyřech nerozhodných kolech předběžného hlasování se tehdy rýsovaly tři hlavní alternativy a výsledek byl stále nejistý. Když jeden z porotců nabádal svého kolegu, aby přišel na příští jednání, poznamenal přitom, že kdyby někdo dostal rýmu a nemohl se jednání o udělení ceny zúčastnit, mohlo by se snadno dospět ke zcela jinému výsledku.
Nobelovské výbory jsou stejné jako všechny ostatní poroty: vědecké názory a intelektuální nadání nepůsobí ve vzduchoprázdnu. Takže se občas stávalo, že se nějaká frakce v rámci Akademie vzbouřila proti stanovisku, které zaujal výbor – zejména, když ten nebyl ve svých návrzích jednotný. A výbory zase občas vybíraly či zamítaly kandidáty způsobem, který závisel více na snaze najít konsenzus než ocenit skutečný přínos.
...
Překlad z angličtiny Pavel ČERNOVSKÝ