Dějiny a současnost

Přečte-li si mladší čtenář ĎaSu název knihy Příběh Biafry, nebude si jistý, o co vlastně jde. Krátké dějiny státu, který bojoval v letech 1967–1970 o uhájení samostatné existence proti mnohonásobně silnější nigerijské armádě, podporované Velkou Británií stejně jako Sovětským svazem, jsou dnes téměř zapomenuty. Nakladatelství Knižní klub však asi nesáhlo po méně známé knize spisovatele Fredericka Forsytha (přeložil Michal Prokop, Praha 2012) náhodou. Překladatel vyšel z doplněné, textově jinak nezměněné verze knihy z roku 2001. Do ní se promítlo to, že některé Forsythovy předpovědi z roku 1969 se nesplnily. Možná proto v doplněné části konstatuje, že Biafra byla chyba a nemělo k ní vůbec dojít. V podtitulu přitom ponechal slova africká legenda – je tedy otázkou, jak dnes máme toto epiteton v souvislosti s Biafrou chápat. První vydání knihy přišlo v době, kdy se Biafra stala integrální částí atmosféry související s celosvětově významným rokem 1968. Forsythův výklad tehdy plnil roli poučené a zaujaté apologie biaferského státu a jeho hlavního představitele, plukovníka Odumegwa Ojukwua. Práce svou zajímavost neztratila, byť už je k dispozici množství odborných i memoárových textů s často odlišným výkladem (např. líčení českého afrikanisty Vladimíra Klímy v knize Nigérie z roku 2003). Forsythova kniha popisuje jak příčiny vzniku Biafry, tak vojenské operace na nigerijsko-biaferské frontě. O vnitřních poměrech v Biafře se zmiňuje jen málo až na tamní humanitární katastrofu, kriticky přitom hodnotí tehdejší britskou politiku, která se na celém dění významně podepsala. Je paradoxem, že v českém prostředí dnes určitá vzpomínka na Biafru dožívá snad jen díky výroku Louise Aragona z podzimu 1968 o možné perspektivě posrpnového Československa. Ti, kdo se slovy Biafra ducha ohánějí dnes, však přesnější kontext tohoto výroku sotva znají. O vztahu Československa k nigerijské válce se Forsyth samozřejmě zmiňuje jen nahodile, nešlo však o bezvýznamnou otázku. ČSSR patřila na počátku konfliktu k dodavatelům zbraní do Nigérie, svůj postoj však v první polovině roku 1968 změnila a volněji dýchající česká společnost si dění ve vzdálené africké zemi všímala. Zajímavá je ostatně symbolická souběžnost krize kolem Biafry s československým vývojem. Nový stát vznikl nedlouho před slavným čtvrtým sjezdem československých spisovatelů. O rok později západní svět zaregistroval humanitární katastrofu v Biafře a brzy poté přišla sovětská intervence do Československa. Biafra se definitivně zhroutila ve dnech, kdy byla dosazena jako jeden z hlavních symbolů normalizační doby Štrougalova federální vláda. Ti, kdo se cítí být nikoli „Husákovými dětmi“, ale dětmi roku osmašedesát, vnímali spolu s Forsythem boj Biafry jako zoufalý a oprávněný zápas za svobodu a suverenitu. Opravdu také jsme problémem Biafry žili, potvrdil mi jeden tehdejší teenager a dnes přední český husitolog… (boz)

Nestává se myslím často, aby se člověk při čtení „filozofického“ textu zároveň královsky pobavil. Výjimkou je v tomto směru soubor břitkých esejů solitéra české filozofie Petra Rezka shrnující především jeho polemické články z let 1986–2000, který vyšel pod ironickým názvem Démanty české filozofie (Jan Placák – Ztichlá klika, Praha 2011). V této bez nadsázky rabiátské knize chce Rezek vystopovat kořeny současné intelektuální situace u nás, jíž dal v článku z roku 2000 název kýčovité myšlení. Pod tento pojem zahrnul celou plejádu renomovaných filozofů poslední doby (Z. Neubauera, J. Sokola, L. Hejdánka – Pavarottiho české filozofie –, Z. Pince aj.) a gros knihy tvoří jízlivé poznámky upozorňující na mnohomluvnost, banality a otřepané floskule v jejich díle. Především se ale obrací proti diletantismu, nedoučenosti a domýšlivosti (či předstírané pokoře) některých autorů, kteří se prohlašují za filozofy, zaklínají se jménem Jana Patočky (Okruh Patočkových žáků nabyl nesmírných rozměrů po jeho smrti. Každý, kdo Patočku potkal, byl nyní jeho žákem, a byl tedy i filozofem.) a jejichž „duchovní plody“ přitom podle něj postrádají základní parametry filozofické práce. Rezek je vynikající stylista. Při četbě některých vývodů, v nichž obratně pracuje s rozebíranými texty a jejich vlastním pojmoslovím, se čtenář neubrání výbuchům smíchu (dokonalým příkladem za všechny je v tomto směru článek věnovaný Karlu Hvížďalovi s příznačným názvem Exilový trpaslík). Vylíčení Rezkova odchodu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pak dosahuje úrovně nejlepších humoresek Jaroslava Haška. Postupem času, s tím, jak se „terče“ jeho invektiv pevně usazovali v oficiálních institucích, však v jeho textech přibývá hořkosti. Po roce 2000 se v tomto směru až na jedinou výjimku odmlčel docela, jako by tím říkal, že to jednoduše nemá cenu, že je jeho snažení sisyfovské. To ostatně sám naznačuje v doslovu ke knize, kde o shromážděných textech hovoří jako o zbytečných krocích, které nic neovlivnily, protože karty byly již dávno rozdány… Smysl Rezkových esejů byl ovšem v tom, že působily jako prasklina narušující idylické unisono. (ndv)