Již středověcí autoři, počínaje legendistou Kristiánem a pražským děkanem Kosmou, spojovali minulost českých zemí s vládou panovnického rodu, jehož původ sahal k mytickému Oráči, jak by příhodně poznamenal Dušan Třeštík: prvnímu muži – Přemyslovi.
Osudy hlavní linie této panovnické dynastie, přerušené roku 1306 rukou úkladného vraha, se na stránkách českých kronik a análů staly synonymem politického, správního, ale i právního a společenského řádu – slovy dobových relací regna. Tento trend měl a dosud má nebývalou setrvačnost, která se odráží i v dnešní historické produkci, kde se důraz středověkých autorů na sepětí knížectví a později království se zástupci panovnické dynastie proměnil v hledání počátků čes ké státnosti. To samo o sobě není nic zarážejícího. Každý posluchač odborné historie by se měl v průběhu svého studia dozvědět, že hledání historické pravdy je nikdy nekončící proces, při němž historikovy otázky kladené minulosti odpovídají potřebám jeho vlastní doby. Proto jsou, mimo jiné, stále znovu a znovu otvírána témata podobná tomu přemyslovskému, jež, ačkoli víceméně jasně vymezená korpusy dochovaných pramenů, svádí k interpretaci další a další generace historiků.