„Představ si člověka – ba co mluvím! – ďábla v podobě lidské, vlka v rouše ovčím, zakoupeného otroka, v tvář lichotícího a za zády pomlouvajícího, sedícího na ouřadě, šalbou, lichocením a povržením vlasti vydobytého, sedícího na ouřadě nadýmálka s vyhrnutým nosem, při tom při všem hlupce.“
Takto nevybíravými slovy častoval mladý František Ladislav Čelakovský v dopise příteli Kamarýtovi z února 1822 Jana Nepomuka Václava Zimmermanna, cenzora své básnické prvotiny, jehož přičiněním víc než polovina písní buď vymazána, buď zohyzděna. Ve svých odsudcích na cenzorovu adresu však nebyl zdaleka osamocen, podobná i tvrdší hodnocení nalézáme i v korespondenci Josefa Jungmanna, jeho syna Josefa Josefoviče Jungmanna, Františka Palackého či Františka Cyrila Kampelíka.
...