Dějiny a současnost

Německý spisovatel, novinář a filmový dokumentarista Werner Biermann se dlouhodobě věnuje historickým událostem 20. století. Na začátku sedmdesátých let pracoval krátce jako reportér časopisu Stern, od roku 1974 působí na volné noze. Ve svých filmech se zaměřuje na politické a válečné události (např. první světová válka, kubánská krize). Krátce před prázdninami vyšla v českém překladu Biermannova historická reportáž z předvečera nejničivější války lidských dějin Léto 1939 (přeložila Zlata Kufnerová, Mladá fronta, Praha 2011). Autor fascinujícím způsobem zachycuje bezmála den po dni události od 10. března 1939, kdy Stalin na XVIII. sjezdu komunistické strany prohlasil, že nadešel čas pro nové rozdělení světa, do 11. listopadu 1939, krátce po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera v Mnichově. Za těch pár měsíců se Evropa změnila k nepoznání. Hitler stojí na vrcholu moci, prozatím získal vše, co požadoval, jeho blízcí jsou přesvědčení o jeho vyvolenosti. Ovšem autor ve svém „deníku“ nevyprávi jen příběhy vůdců a politiků, „velké“ dějiny zdařile propojuje s individuálními příběhy konkrétních lidí. Zatímco John F. Kennedy sbírá v Evropě materiál pro svoji dizertaci, firmě Testa v Hamburku se zvyšuje mnohonásobně roční obrat při prodeji kyseliny kyanovodíkové (Cyklon B) a na moře vyplouvá parník St. Louis s devíti stovkami židovských uprchlíků, přijíždí Adolf Eichmann z Vídně do Prahy, aby razantně vyřešil „židovskou otázku“.(eb)

V edici Atlasy a Průvodce nakladatelství Academia vyšla již celá řada nejrozmanitějších titulů. Mezi nimi byly i dva průvodce mapující místa spjatá se životy dvou významných literátů – Franze Kafky (autoři Jan Jindra a Judita Matyášová, 2009) a Karla Hynka Máchy (Jiří Padevět, 2010). Třetím „literárním“ průvodcem se stala publikace Tomáše Mazala, autora rozsáhlé monografie Spisovatel Bohumil Hrabal (Praha 2004), s názvem Cesty s Bohumilem Hrabalem (Praha 2011). Čtenář se s pomocí bohatě obrazově vybavené knížky ocitne na většině míst, kde Hrabal žil, o nichž psal či se v nich jen krátce ocitl. Autor popisy lokalit doplnil i citacemi z Hrabalových děl, které se k nim váží. Obrazový doprovod pak obstarávají nejen fotografie nynější podoby proslulých míst, ale často i dobové snímky, na nichž je zachycen i sám spisovatel, případně dokumenty s lokalitou související. Kromě Brna, Nymburka či Kerska je tak v průvodci dokumentována i celá řada (nejen) libeňských hospod a restaurací, které slavný autor navštěvoval. (jde)

Antonín Bajaja byl za svůj román Na krásné modré Dřevnici (Host, Brno 2009) oceněn na podzim loňského roku mimo jiné Státní cenou za literaturu. A ti, kdo se do jeho knihy – primárně koncipované jako dopisy sestře Jeanne – začtou, jsou odměněni nebývalou dávkou jednak kvalitní literatury, jednak vzpomínek na dětství autora a jeho sestry Jany v přelomovém období převážně čtyřicátých a padesátých let minulého století ve Zlíně. Na knize je více než patrné, že vznikala pozvolna, dlouhá léta a nebýt změn po roce 1989 možná by zůstala nepospojována pod rodinnou střechou Bajajových. To by však byla věčná škoda, protože na bázi rodinných „historek“ se autorovi podařilo vykreslit, jak se změnil svět jeho rodičů a prarodičů po válce, a především po únorovém převratu, a tedy svět do něhož on a jeho generace spadli rovnýma nohama. Ona rodinná historie je však využita velmi jemně, stejně jako osudy postav, jež se s Bajajovými přátelily či jen stýkaly. Navíc je doplněna autorovými povídkami inspirovanými tu nějakou skutečnou událostí, tu osudem někoho z blízkého okolí. Volně tak v několika vrstvách prolíná fikce skutečnost a skutečnost fikci, a mnohdy i autor sám přiznává, že se mu asociace rozeběhly do tolika směrů, že je těžké je zkrotit... Je to však jen jakési „matení“ čtenáře, protože Antonín Bajaja má vše nejen pod kontrolou, ale navíc se na dění před i po roce 1989 dokáže podívat s nadhledem, který z „krásné modré Dřevnice“ dělá nadčasové dílo. (ivc)

Tahar Ben Jelloun patří k nejznámějším maghribským spisovatelům, i do češtiny už byly jeho knihy přeloženy, nedávno Poslední přítel (přeložili Anna a Erik Lukavští, Fra, Praha 2011). Je to příběh popisující životy dvou marockých chlapců a posléze mužů, kteří se spřátelí na lyceu v Tangeru na konci padesátých let 20. století a provázejí se životem téměř až dnešních dnů. Při pohledu z Tangeru mi Fes připadal jako město mimo čas nebo přesněji město zakotvené a ustrnulé v desátém století. (...) Jeho krása spočívá v čase. Přestože se jedná o více než třicet let, vyprávění je úsporné. Nejprve vypráví Alí, poté Mamed. Na pozadí života země spojené „v dobrém i zlém“ s Francií vyvstává příběh přátelství, na jehož konci tušíme tragédii, již rozdmýchává perspektiva skutečného života. A v něm každé přátelství prochází různými fázemi vývoje, bez ohledu na státní příslušnost či vyznání. (ivc)