Důvody, proč si děti oblíbí historické příběhy, jsou různé. Pro generaci těch, kteří své dětství prožívali v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, sehrál v tomto směru zásadní roli komiks Obrázky z českých dějin a pověstí, jehož jste spoluautorem. Jak vlastně vznikl?
Na počátku byl průšvih. V říjnu 1969 jsme v Mateřídoušce otiskli básničku Jiřího Pištory Lapkové: Žije, žije ve stepi/ jeden v suché otepi./ Druhý v láptích pod pařezem, třetí v díře mezi bezem./ Ať si jsou, tam kde jsou./ Ať sem na nás nelezou. Luděk Vimr verše doplnil obrázkem mužiků a na pařez, z něhož jeden vylézal, umístil anténu. Bylo to rok po sovětské okupaci Československa a dva měsíce po brutálním zásahu proti lidem, kteří proti ní protestovali. Dvojsmyslnost básničky i ilustrace byla zjevná, všimlo si jí i Rudé právo, které napsalo, že závěrečné strofy vybízejí děti k deklamování takových vět, které si lze v současné situaci vykládat velmi jednoznačně. Tehdejší šéfredaktor Mateřídoušky, Zdeněk Adla, byl vyhozen. Pár dnů na to se zastavil v Mateřídoušce ilustrátor Jiří Kalousek, kterému jsem to vyprávěl a tehdy mě napadlo: co takhle zkusit udělat Staré pověsti české jako komiks? Adla by to psal, měl by nějaký kšeft... Kalouskovi se ten nápad líbil, a tak to začalo. Jenže Adla byl zasloužilý komunista, do strany vstoupil už za první republiky, válku strávil v koncentráku, po ní se hodně angažoval, takže ho soudruzi padnout nenechali. Zpracoval několik pověstí, ale asi za tři měsíce ho udělali šéfredaktorem jiného časopisu a na další díly už neměl čas. Mezitím vyloučili ze strany a z práce vyhodili historika Pavla Zátku a s ním jsem začal psát další pokračování. Jeho jméno ale nesmělo nikde fi gurovat. Aby tam přece jen byl nějak zastoupen, alespoň křestním jménem, zvolil jsem si pseudonym Pavel Černý.
...