Od roku 2004, kdy začaly příspěvky v této rubrice ĎaSu vycházet, se život „zapadlých vlastenců“, tedy občanských dobrovolnických iniciativ, které svou činností probouzejí vědomí příslušnosti k obci a kraji, kde žijí, a pocit sounáležitosti s těmi, kteří tam žili před nimi a kteří přijdou po nich (Jan Dobeš, DaS 1/2004, s. 48), často proměnil. Z některých z nich se totiž postupně stali profesionálové v tom nejlepším slova smyslu, ke kterým se snad přídomek „zapadlí“ ani nehodí, avšak protože náplň a motivace jejich snažení zůstala zcela zachována, dělají svou činností čest nejen domovské pospolitosti, ale i myšlence „zapadlých vlastenců“ obecně. A v průběhu let, kdy články v této rubrice pravidelně vycházejí, nás již několikrát napadlo udělat ohlédnutí za činností sdružení, jež jsme zde představili, a zpravit čtenáře o tom, jak a zda se spolková činnost jednotlivých aktérů posunula. Zatím jsme tak neučinili, ale vypadá to, že si o jistou „inventuru“ řeknou sami zapadlí vlastenci. Právě jako v případě občanského sdružení Památky pro život.
...