Politické mýty a historické rekonstrukce existují v národních dějinách vždy vedle sebe. Často se do sebe zaklesnou tak, že je ani nelze v jejich těsném objetí rozeznat.
Nejvíce to platí o dějinách nejnovějších. Dokládá to např. historie tzv. demokratické opozice, která se stala pozitivním politickým mýtem současných demokracií ve středovýchodní Evropě. Rozdíl mezi nimi není rozdílem mezi pravdou a lží, nýbrž rozdílem v důrazech a perspektivách. Politický mýtus s použitím historické látky vypráví o tom, kdo jsme, či spíše kdo bychom chtěli být. Rozhodující je jeho funkce prakticko-orientační a sociálně integrační. Historická rekonstrukce se naopak – s více či méně vědomou distancí od současných politických narativů – snaží rozlišovat a zobrazovat historickou zkušenost v jejím původním kontextu a významu. Aktivista mýtu a antikvář minulé zkušenosti jsou dvě polohy, které se zákonitě sváří v každém, kdo se rozhodl zabývat se nejnovějšími dějinami a psát o nich. Kterou z nich zaujmeme, záleží na situaci, ale i tématu. Příkladem je i tento esej, který jeho téma posouvá blíže k „antikvářské“ perspektivě.
...