Všechny přečtené knihy spojuje podezření proti té historii, která se považuje za vědu. Jsou tedy aktuální, vždyť přece stále tvrdíme, že je to exaktní věda se vším všudy – a nejen před grantovou agenturou či evaluační komisí. Francouzský historik Paul Veyne v knize Jak se píšou dějiny (přeložil Čestmír Pelikán, Pavel Mervart, 2010) rozlišuje dvě oblasti: nebeskou a pozemskou. Nahoře vládnou zákony, Boží prozřetelnost, později vědecký determinismus. Dole, v sublunárním světě lidí, ve společenském životě, neplatí vědecké zákonitosti, působí tu nevyzpytatelné vášně a náhoda. Historie je disciplínou, jež beze zbytku patří světu dole. Spojuje řídké stopy po událostech (tzv. fakta) pomocí zápletek a od nich odvíjí popis a vyprávění. Událost není žádné jsoucno, je to místo protínání možných itinerářů. To, co pozitivisté považují za „elementární fakt“, rozpadá se do řady dalších faktů. A to, co v jednom itineráři figuruje jako klíčový faktor, má v jiném okrajový význam. Veynovi nejde o ponížení historie, je pouze proti jejímu zbytečnému povyšování. Je ironický k přílišnému vědeckému sebevědomí školy Annales, Braudela nazývá barokním umělcem. Zároveň ji brání. Oceňuje, že překonala tradiční pojetí dějin národa, státu, století ve prospěch historie podle items: město v proměnách staletí, chiliasmus napříč epochami, válka a mír mezi národy. Přesto trvá na tom, že věda nevysvětluje ani přírodu, natož historii. A o sociologii, která se vůči historii vymezuje jako věda, říká, že vznikla v důsledku příliš úzké koncepce historie a jen prodlužuje její dotazník. Pokud sociologie hledá všeobecně platné zákonitosti, které určují život společností, je jen planou frazeologií. A pracuje-li s konkrétními fakty (daty), není vědou, ale jen nepojmenovanou srovnávací historií.
...