Lidice
Pomník dvaaosmdesáti zabitým lidickým dětem od sochařky Marie Uchytilové je nesmírně působivé dílo. Na vlastní oči jsem jej poprvé spatřil před rokem, když jsem pořizoval jeho snímky k článku Tamary Wölfelové (DaS 9/2009). Vypravil jsem se tehdy do Lidic na kole za krásného letního dne, a byl jsem posléze vděčný za sluneční zrcadlové brýle, které dokáží zamaskovat vlhkost v očích. Ta až příliš velká a současně semknutá skupinka dětí různého věku v životní velikosti působí vyčítavě i smířeně; smutný výraz těch odrostlejších doplňuje nechápavost těch malých. Snímky uložené v počítači si občas s dojetím prohlížím. Ve čtvrtek 12. srpna se v místě někdejších Lidic natáčela scéna poválečné tryzny pro připravovaný film Petra Nikolaeva. Shromáždění, které v roce 1945 čítalo na 160 000 lidí, nebylo možné nafilmovat reálně. Čtyři stovky komparsistů, které se na místě starých Lidic sešly na výzvu publikovanou v médiích, tedy nakonec vytvoří nedohledný dav kouzlem digitálního klonování. Scénář Zdeňka Mahlera přistupuje k národní tragédii tak trochu oklikou – přes skutečnou postavu lidického synovraha, který se pobytem ve vězení vyhnul zastřelení mezi ostatními lidickými muži. Mahler není první, koho groteskní paradox zaujal. V podobě tragikomické historky se tento příběh objevil například ve Škvoreckého Příběhu inženýra lidských duší. Možná právě jakýsi univerzální český smysl pro ironii stál za rozhodnutím scénáristy i režiséra nahlédnout osud Lidic skrze rozporuplnou postavu. Přál bych si, aby jim jejich záměr vyšel, aby se jim podařilo natočit film, který se nestane postrachem povinných školních představení. Jak se to povedlo, budeme moci posoudit v červnu příštího roku. Po roce jsem se do Lidic vypravil znovu, tentokrát s rodinou. Bylo zase krásně a v lidickém údolí panoval klid a mír. Jen mi dalo spoustu práce vysvětlit mé šestileté dceři, co hrozného se těm dětem přihodilo a proč je pomník obsypaný plyšovými hračkami.